Delight

SaMarBe · Předmět: Delight Wed Aug 09, 2006 6:45 pm

Představuji vám jeden ze svých velkých projektů, Delight (oficiálně dokončen 30.11.07).
Varování: Příběh obsahuje v malé míře vulgarismy, narážky na sex a drobné milostné scény. Události jsou fiktivní, tudíž veškerá podobnost s žijícími osobami je náhodná a neúmyslná.

| Diskuze | Obsazení & grafika |

*Prolog*

1. listopadu 1984, 18:02
Na okraji útesu stál muž. S povolenou kravatou, která mu ledabyle visela kolem krku, si pohrával vítr a pod rozepnuté sako mu zafukovalo. Hleděl do dálky a hlavou se mu honila spousta věcí. Jediné, na co ale toužil myslet, bylo zapadající slunce nad obzorem. Stekla mu po tváři slza. Nevěděl proč, ale hrdlo se mu stáhlo a v hrudi cítil nebývalé chladno. Brečel. Jako malý kluk.
Na cestičce za ním se ozvaly lehké kroky. Hřbetem ruky si otřel slzy, ale neotočil se. Mladičká dívka za ním se na chvíli zastavila, přitáhla si černý svetr blíž k tělu a potom postoupila až k němu. Rukou se do něj zaklesla a opřela mu hlavu o rameno.
„Stýská se ti?“ zeptala se po chvíli. On mlčel.
„Možná,“ připustil potom.
„Nemusíš se stydět, příště ho dostaneš. Táta byl na tebe pyšný, já to vím, bráško.“ řekla pevně. Muž se jí podíval do tváře a shovívavě se usmál.
„Doufám, že žádné příště nebude.“ Zakroutil hlavou. „Zklamal jsem ho a já to vím.“
„Pokud si to fakt myslíš, tak to spravíš jedině, když převezmeš firmu.“ reagovala a vpila se přísným pohledem do jeho očí.
„V tomhle máš asi pravdu, Myško. Půjdeme?“ otázal se. Děvče přikývlo, muž ji objal kolem ramen a odkráčeli z útesu pryč, v ústrety novému životu.
_________________

Still alive and kicking! Blog & Web.

SaMarBe · Předmět: Re: Delight Wed Aug 09, 2006 6:48 pm

*1*
*Aféry, aféry*

úterý 25. ledna 2005, 11:12
Půvabná brunetka s delšími vlasy staženými do uzlu kráčela chodbou, na jejímž konci se nacházely dveře. Energicky na ně zaklepala kloubem štíhlého prstu a nečekala na kouzelné slůvko, které by ji pozvalo dovnitř. Prudce je otevřela a vyzvala obě sekretářky v předpokoji, aby se uklidnily. Vzala za kliku a vešla do viceprezidentovy kanceláře.
William Rochford se postavil. V strohých a přísných rysech jeho tváře, lemované téměř stříbrnými vlasy, se mu zračilo napůl překvapení, napůl podrážděnost.
„Umíš se chovat trochu nenápadněji, nebo je to nad tvé síly, Tammy?“ zasyčel. Tammy se ušklíbla a složila ruce na lichotivě vyvinuté hrudi.
„Myslela jsem, že ti nevadí, když se chovám spontánně.“ namítla.
„Za jistých okolností, slečno Miborneová.“ odsekl a znovu se posadil, rozhodnutý nevěnovat své návštěvě příliš pozornosti.
„Jdi s tím do háje, pane viceprezidente.“ Tammy se posadila do křesla na druhé straně stolu a hodila štíhlé nohy v kraťoučké sukni jednu přes druhou.
„O co jde? Nesmíš sem chodit.“
„Nebuď směšný, Bille. Víš moc dobře, že tvoje žena o všem ví. A rozhodně není jediná...“ odmlčela se Tammy.
„Tak o co jde?“ ignoroval její poslední větu a zaklapl jedny složky, položené na stole.
„Můj byt - víš, jak tam posledně vtrhli novináři – není už moc bezpečné místo a je dost veřejný.“ zakňourala Tammy, přešla k Williamovi, sedla mu do klína a objala ho kolem krku. Bill zavrčel; nebylo mu příjemné, že se k němu takto chová na tomhle místě a opravdu nesnášel tohle její infantilní chování, kterým ho jen dráždila. „Chci nový.“ povzdechla si, když pochopila, a postavila se. Nenáviděl tu chvíli, o které Tammy mluvila. Samozřejmě, že se po něm požadovalo – aspoň z morálního hlediska – aby vztah ukončil. Chtěl to udělat, ale copak se to dalo?
Tammy byla mrcha, která ho bavila a celá tahle zatracená aférka byl adrenalin. Nemohl jinak.
„Dostaneš ho. A teď už padej.“ řekl rychle, jakmile si vybavil, že ho čeká schůzka. Tammy přikývla, usmála se a odešla stejným způsobem, jako přišla. Hlučně a nepřehlédnutelně.

***

úterý 25. ledna 2005, 12:26
„Hej! Kde je Harrison?“ houkla Kira Whittmanová na Geoffreyho Spencera.
„U Willsona. Prý mu chce prodat nějakou další pecku.“ odvětil Spencer a dál si chystal kávu.
„Měl si s sebou vzít Chada.“ poznamenala Kira, odkazujíc tím na psychologa, zaměstnaného v redakci, a posadila se ke stolu v kuchyňce. Tiše pozorovala Geoffreyho - v dobře padnoucím černém obleku a krémové košili - a usmívala se. Bylo mu lehce přes padesát, ale kdyby na něj náhodou narazila, hádala by, že padesát teprve oslaví. Přestože Kira měla za to, že se nestačí srovnávat s tím, že stárne a má míň energie, na přitažlivosti mu to neubíralo.
„Proč myslíš?“ vytrhl ji Geoffrey z přemýšlení. „To jako, že by ho psychologicky zmákl? Nebo telepaticky poznal, jestli nám zase nevěší bulíky na nos?“ uchechtl se Geoffrey a postavil před blondýnku hrnek se zeleným čajem. Kira uznale pozvedla obočí.
„No já zírám.“ Pronikavě na něj pohlédla; tentokrát si vzpomněl, že kávu nepije, udělal jí čaj bez požádání a ještě i do jejího hrnku.
„Co sis o mně myslela?“ zeptal se Geoffrey a nahnul se nad stůl, aby jí byl blíž. Kira udělala totéž a téměř se dotýkali nosy. Geoffreyho úsměv byl širší a širší a jeho tmavě hnědé oči se velice sebevědomě třpytily.
„Že jsi sexistický prase.“ odpověděla Kira zjevnou pravdou a postavila se, aby unikla sama sobě. Geoffrey ji letmo shlédl od hlavy až k patě; jako obvykle dorazil pozdě, ještě nic neudělal a už se hrnul posilnit se do kuchyňky, tudíž ji dnes ještě neviděl. Ona byla jako obvykle dokonale upravená - úzké elegantní kalhoty, vypasovaný svetřík. Krátké vlasy měla jako obvykle přísně uhlazené k hlavě a vzhledem k tomu, jak její safírové oči zářily, Geoffrey spokojeně seznal, že vůči tomu sexuálnímu napětí, které mezi nimi vládne snad odjakživa, není imunní.
„Nejsi daleko od pravdy. Ani trochu tě to nepřitahuje?“ Kira se k němu pobaveně sehnula, až měli obličeje znovu u sebe a Geoffreymu se naskytl krásný pohled do jejího výstřihu. Obloučky jejích plných ňader, ohraničené černou krajkou, způsobily, že mu projel blesk až do slabin. Kira se usmívala; přesně dokázala vypočítat jeho pohled.
„Tak zoufalá ještě opravdu nejsem.“ odvětila, když se uráčil konečně zvednout pohled. Nadechl se, aby něco řekl, ale nakonec zase vydechl. Vítězoslavně na něj mrkla, napřímila se, vzala hrnek a odcházela.
„Ten tvůj článek chci mít do tří hodin.“ využil Geoffrey své výhody nadřízeného, ale Kira se ani neobtěžovala otočit.

***

úterý 25. ledna 2005, 12:30
„Víš, popravdě nechápu, jak je možné, že naše rodiny mohly uzavřít mír.“ prohlásil popravdě Harrison majiteli Washington Square a dopil panáka whisky.
„Tvůj otec dokázal informace od mého otce lépe využít.“ trval na svém starší podsaditý muž jménem Harry Willson.
„Můj otec už Delight nemá.“ štěkl Rick. Nesnášel přirovnávání ke svému otci.
„Víš, jak se to říká, král je mrtev, ať žije královna. Možná, že to měla převzít tvoje matka...“
„Neříká se to.“ Harrison se opřel v křesle.
„...chápala by závažnost těhle informací.“ pokračoval nerušeně Willson. Rick ho změřil pohrdavým pohledem. „Dobře, jak chceš, jinde po tom chňapnou. Minulá informace se ti hodila.“
„Jo, to byla Rochfordova avantýra a byla podložená. Nejsme drbna.“ zdůraznil Harrison.
„Dobře. Ale kdyby sis to rozmyslel, víš, kam máš zavolat. Čekám do dnešního večera.“ Willson se zvedl a odcházel.
„Dnes večer mám něco lepšího, Harry.“ usmál se tajuplně Harrison a mávl na číšnici. Dál Willsonovi nevěnoval pozornost.

***

úterý 25. ledna 2005, 16:47
Večerní soumrak padal na washingtonské předměstí a bojoval s podvodními světly krytého bazénu o prvenství, kdo první ozáří osamělou ženskou postavu, křižující bazén.
Bazén zahaloval stín obrovské vily rodiny Rochfordů. Nádherný přepychový monumentální dům momentálně obývalo osm osob. Po většinu roku vlastně pouze sedm, protože nejmladší dítko viceprezidenta Spojených států, Williama Rochforda, šestadvacetiletá Lena, se stala díky skvělým výsledkům studia brzy doktorkou psychologie a měla nastoupit v prestižním časopise Delight jako poradkyně za slušnou sumu, to ještě před promocí.
A právě tahle úspěšná Lena se pružně vytáhla na břeh a její mokré tělo plesklo o perfektní mramor. Odhrnula si vlasy, nabarvené odstínem mědi, z mokrého obličeje, složila ruce pod bradou a šedozelenýma očima se zahleděla se prosklenými dveřmi do obrovské haly. Povzdechla si, přetočila se na záda a upřela oči přes průhledný ‚hangár‘, ve kterém bazén stál, nahoru podél fasády domu. Hleděla na setmělá okna, za kterými se ukrývala ložnice jejích rodičů. Byla tam tma. Vždycky tam byla tma. V nádherné posteli s nebesy leželi dva lidé, jež o sobě snad ani navzájem nevěděli. Lenina matka ležela s migrénou už dva dny, když si přečetla právě v Delight otcův poslední skandál. Lena se jí nedivila, kdyby o svém manželovi četla a viděla to, co její matka a nejen celý Washington, asi by ji pronásledovaly noční můry. Sama ten výtisk do ruky nevzala a nechápala, jak je možné, že se po tom všem otec ještě stále drží na tak vysokém postu.
Zaslechla smích. Dítko její starší sestry, sedmiletý chlapec Nathaniel, zase neposlouchal svou matku Janine a nehodlal jít spát. Pak uslyšela příjemný hlas chůvy Marie-Anne a Nathaniel se jako mávnutím kouzelného proutku zklidnil. Marie-Anne pro Lenu vždycky byla jako druhá matka a byla si téměř jistá, že pro její sourozence, nejstarší Janine a prostředního Roberta, byla tím samým.
Lena se zahleděla se na oblohu, která začínala zářit tisícem hvězd. Možná měla zůstat na privátu, tady bylo stejně dusno. Janine byla na pokraji zhroucení, Robert se šíleně pohádal s otcem a o matce snad nemělo ani cenu mluvit.
Z přemýšlení ji vytrhlo zvonění mobilu. Ten nechutně vlezlý tón ji donutil, aby se zvedla a chňapla po něm. Pohlédla na displej a stiskla tlačítko, načež si přiložila mobil k uchu.
„Ahoj, lásko.“ ozval se příjemný hlas jejího snoubence, Ralpha Mosera.
„Ralphe,“ Lena se moc snažila, aby zněla překvapeně a potěšeně zároveň, a možná ta přehnaná snaha v jejím hlase uvedla Ralpha v obavy.
„Stalo se něco? Co ten těhotenský test?“ tázal se okamžitě.
„Co myslíš?“ zeptala se Lena a soukala se do županu.
„Leno, tohle mi nedělej. Tak čekáš dítě?“ Ralph zněl mírně podrážděně. Lena si povzdychla.
„Ne, nečekám. Spokojený?“ přisadila si.
„Co tím chceš říct?“ prskl Ralph do telefonu.
„No zníš tak, že jsi až moc rád, že nejsem v tom.“ odpověděla trpělivě Lena a vešla do domu.
„Leno, takhle to neber. Já jen... chceš dělat kariéru, já jsem v jednom kole a dítě jsme neplánovali... ani svatbu...“
„Samozřejmě.“
„Ty víš, jak to myslím, že ano, drahá? Poslyš, musím končit, mám jednání... Však víš, jako to je, krásko. Měj se.“ houkl Ralph do telefonu.
„Tak ji pozdravuj.“ prohlásila Lena a stiskem tlačítka ukončila Ralphovo vyděšené koktání. Úžasná výhoda mobilů.

***

středa 26. ledna 2005, 08:42
„Janine? Byl bych rád, kdybys se mnou šla na ten ples.“ prohlásil William Rochford u snídaně. Janine se zarazila.
„Proč nevezmeš mámu?“ zeptala se celkem zbytečně.
„Hádej, můžeš třikrát.“ vložil se do debaty Robert a vymačkal všechen kečup z umělohmotného balení k sobě na talíř, za hlasitého prdění z lahve. To neuvěřitelně rozesmálo malého Nathaniela, Robert se taky usmál.
„Můžeš se aspoň chvíli chovat dospěle?“ vyjel na něj William.
„A ty se chováš dospěle?“ odsekl Robert. „Vždyť si ani neumíš sundat spodky tak, aby to všichni nevěděli.“ Díval se otci klidně do očí a nechal Nathaniela, aby se mu šťoural v moři kečupu na talíři.
„Dost, Roberte, nedovolím, abys mě ponižoval!“ zahřměl William.
„Dědovi se chtělo na záchod a někdo ho viděl?“ ozval se Nathaniel, dosud zaujatý Robertovým talířem. Janine si povzdychla.
„Nemůžete to řešit někde jinde?“ poznamenala unaveně. „A ty bys měl vzít mámu.“ otočila se k otci. William se ušklíbl.
„Co se stalo?“ zajímala se Lena, která právě seběhla se schodů. „Dobrý ráno.“ pozdravila.
„Ale nazdar! Ty už jsi vzhůru? Já myslel, že plánuješ zimní spánek!“ otočil se na ni Robert.
„Na ten už je pozdě, Robbie.“ odvětila stejně hravě Lena a posadila se vedle něj.
„Teto, proč si děda sundával spodky?“ otázal se Nath tentokrát Leny.
Lena vykulila oči a hledala pomoc u stolu, ale nikdo další se toho neúčastnil; Janine se začetla do etikety jogurtu a Robert právě rohlíkem rozbil Nathanielovo kečupové dílko, což ale chlapce nevzrušilo, protože stále na Leně lpěl pohledem.
Do ticha zazvonil telefon a Lena okamžitě vystartovala od stolu, doufajíc, že se vyhne zvědavému synovci. Vzala sluchátko přenosného telefonu a odešla do zimní zahrady.
„Nathe, teta ti to vysvětlí potom, ano? Běž se obléct, nebo přijdeme pozdě.“ nakázala synovi Janine a sama se zvedala od stolu.
„Janine, jak se domluvíme ohledně toho plesu?“ zastavil ji William.
„Tati, promiň. Dopoledne jdu na schůzku a odpoledne na akci v Nathově škole. Vem mámu.“ ukončila výmluvu významně černovláska a pak vyhnala chlapce ven. Domovní dveře se za ní zavřely. Robert se zvedl a s namazaným rohlíkem odkráčel do svého pokoje.
William osaměl. Ze zahrady k němu doléhalo Lenino chichotání. Pokud se večer neobjeví s dcerou nebo manželkou po boku, všichni pochopí, že Rochfordovi už nejsou ta šťastná rodinka, jakou kdysi bývali a jaký dopad má ve skutečnosti ta jeho avantýra.
Lena se vrátila. Měla viditelně dobrou náladu. Položila telefon na kávový stolek a sedla si zpátky k jídelnímu stolu. „Kde jsou všichni?“ zajímala se.
„Nathaniel a Janine jsou pryč a Robert se fláká ve svém pokoji.“
„Jo, aha.“ přikývla Lena a namazala si rohlík džemem. U stolu opět zavládlo ticho a William věděl, že je Lena naštvaná snad ještě víc než ostatní.
„Leno, mohla bys se mnou jít na ten...“
„Jo, půjdu.“ odpověděla Lena rychle. William se usmál, spadl mu kámen ze srdce. „Ale dáš to do pořádku s mámou.“
„Dobře.“ pokýval hlavou William. Lena se usmála a přikývla.
„Už musím jít. Mám v Royalu sraz s Pauline a Claire.“ usmála se a odběhla.
„Jo, jen jdi a užij si to.“ popřál jí William a pohlédl na hodinky. Musel zavolat Tammy, aby na něj v Royalu nečekala.
_________________

Still alive and kicking! Blog & Web.

SaMarBe · Předmět: Re: Delight Wed Aug 08, 2007 3:52 pm

*2*
*Když se nedrží slib*

středa 26. ledna 2005, 09:51
Lena vešla do hotelové restaurace a rozhlížela se; rychle našla známé tváře Pauline Cameronové a Claire Warnerové. Pauline byla začínající herečka drobné a štíhlé postavy. Černé vlasy po ramena měla opět rozpuštěné a byla neustále vyzbrojená úsměvem, díky němuž vypadala jako roztomilý diblík. Claire byla oproti ní hodně vysoká, také štíhlá a své dlouhé kaštanové vlasy měla svázané do uzlu. Obě Lena znala od střední a obě měla moc ráda, ačkoli Pauline byla často příliš teatrální a Claire zase nespolehlivá.
Lena sebejistým krokem kráčela k nim, s očima upřenýma stále na obě přítelkyně, které vzrušeně o něčem debatovaly, snad se i hádaly. Nedávala pozor na cestu a vrazila do muže. Do velmi přitažlivého muže, jak později shledala.
„Omlouvám se,“ zablekotala omluvu a zvedla oči. Jeho věk už dávno přesáhl padesátku, viditelně si však držel kondici a něco v jeho očích Lenu dostalo. Usmál se, možná lehce sebevědomě a Lena seznala, že nejspíš proto, že ona se asi červená.
„To nic.“ Naznačil ledabylé zasalutování, usmál se a pružným, pohodovým krokem vyšel ven. Lena se otočila a dál kráčela k přítelkyním.
„Zase s hlavou v oblacích, že, má drahá?“ usmála se Claire.
„Co to prosím tě bylo?“ vyprskla smíchem Pauline. Lena se letmo zahleděla k východu a zatřepala hlavou.
„No, já vás taky ráda vidím.“ usmála se a obě je objala.

***

středa 26. ledna 2005, 11:21
„Jé, hele, není tamto tvůj táta?“ mrkla Claire přes prosklenou stěnu hotelové restaurace směrem k recepci. Lena se otočila a zkoprněla. Sledovala vysokou a respekt budící postavu svého otce, jak rychle vplula do výtahu, zjevně se snažil působit hodně nenápadně. Lena věděla, kvůli komu by se takhle ponižoval.
Kvůli té své rajdě!
Rychlostí blesku se zvedla od stolu. „Počkejte tu na mě,“ houkla ke kamarádkám a proběhla dveřmi, které jí podržel muž, jež právě vycházel a všiml si jejího spěchu.
„Co to zase vyvádí?“ zamračila se Pauline a udiveně pohlédla na kamarádku. Claire jen pokrčila rameny a dál žužlala svou hranolku.

Lena doběhla k výtahu a na ozdobném displeji, který ukazoval, ve kterém patře se výtah nachází, spatřila rozsvícenou dvacet čtyřku. Zamířila k nouzovému výtahu, prosmýkla se dveřmi a brala schody po dvou. Doběhla právě ve chvíli, kdy se dveře výtahu zavíraly a Williamovy kroky, tlumeny tlustým a luxusním kobercem, se zastavily před jedněmi dveřmi se zlatým - až kýčovitým - písmem sedmdesát dva. Lena nechala otce vejít, pravděpodobně té cuchtě šel dát vale. Opřela se o zeď a cítila, jak ji píchá v boku, v krku měla bolavé ulepené sucho. Se svou kondicí by vážně měla něco udělat.
Lena znervózněla a její spontánní podezření, které ji posedlo dole v restauraci, znovu zesílilo, když otec dlouho nevycházel a neozýval se žádný křik, který by při rozchodu předpokládala. Chvíli váhala, ale nakonec vyšla zpoza rohu a zastavila se až přede dveřmi, do kterých vešel otec. Třikrát si ověřila číslo a nakonec zaklepala. Chvíli se nic neozývalo, takže zaklepala znovu. Ke dveřím se začaly přibližovat podrážděné kroky a její otec prudce otevřel dveře. „Co je?“ houkl a potom se zarazil. Otevřel ústa, aby dceru oslovil, ale Lena využila toho, že je překvapený a protáhla se dovnitř. Za dveřmi stála Tammy Mibornová a stahovala si sukni. Lena vztekle pohlédla na otce a cítila, jak se jí vlévá krev do tváří.
„Leno... všechno ti vysvětlím...“ začal koktat William.
„Nevysvětlíš nic, co už bych dávno nevěděla. Ty podrazáku!“ prskla vztekle. Na jazyk se jí drala ještě spousta dalších slov, ale hluboko zakořeněná ústa k otci v ní jí nedovolila je vyslovit. Založila ruce na prsou, aby se uklidnila a udusila vztek. „Potřebuju na ten tvůj ples nové šaty,“ řekla potom kousavě a natáhla ruku. Williamovi na jednu stranu spadl kámen ze srdce, ale na druhou měl stále pocit, že jí to musí vysvětlit.
„Leno,...“
„Nech si to, spěchám.“ odsekla Lena. William přešel ke křeslu, na které si odložil sako, vytáhl z něj peněženku s monogramem a začal vytahovat hotovost.
„To mi nebude stačit.“ oznámila mu Lena. William prsty sevřel přihrádku na papírové bankovky a vytáhl stříbrnou kreditní kartu. Lena si ji vzala, ale zakroutila hlavou. „To bude pořád málo.“ Možná to nebylo to nejdospělejší, ale její vlastní otec z ní udělal hlupáka, nebo ne? William potlačil vztek a vytáhl zlatou, Lena mu ji vytrhla z prstů. „Díky,“ houkla a nezapomněla za sebou rázně bouchnout dveřmi. William mrskl peněženkou o křeslo a zabloudil pohledem k Tammy, která se pohodlně usadila v druhém a hodila nohu přes nohu, jako měla ve zvyku. Jakmile se za Lenou zabouchly dveře, vyprskla smíchem.
„Můžeš mi říct, co je ti sakra k smíchu?!“ okřikl ji Rochford. Tammy jen zakroutila hlavou a dál se smála.

Lena vlétla do restaurace Royalu jako hurikán. Claire a Pauline tam ještě seděly a debatovaly.
„Holky, jdeme nakupovat.“ zamávala jim před očima otcovými kreditkami. Pauline a Claire na sebe pohlédly a pak pohlédly na Lenu.
„Fajn, ale cáluješ to jídlo.“ zvedla se Claire.

***

středa 26. ledna 2005, 13:05
„No? Tak co? Včera jsi nezavolal.“ zeptal se Geoffrey, když Harrison vpochodoval do své kanceláře. Šel mu v patách a jakmile Rick zamířil za svůj stůl, Geoffrey si udělal pohodlí v křesle na opačné straně.
„Druhořadá blbost.“ ušklíbl se Rick. „S ničím jiným ani Willson přijít nemohl.“ Geoffrey soucitně přikývl a chtěl něco říct, ale byl přerušen příchodem kolegyně. Kira kývla oběma na pozdrav a pohlédla na Ricka. „Tak co?“ zeptala se.
„Hádej. Můžeš třikrát.“ ušklíbl se Rick a hodil nohy na stůl. Kira se znechuceně ušklíbla, když na papíry, které Rick okázale ignoroval, začal kapat tající špinavý sníh.
„Hmm. Měla jsem jít s tebou. Dostala bych z něho to, co si nechává pro svoje noviny.“ prohlásila sebejistě Kira.
„To bychom věděli až dneska ráno a to už je po uzávěrce.“ pronesl suše Geoffrey a když se na něj Kira podrážděně otočila, okouzlujícím způsobem se usmál.
„Nemluv o mně jako o novinářce na jednu noc.“ naježila se, posadila na Rickův stůl a hodila nohu přes nohu, záměrně tak nechávajíc prostor, aby si Geoffrey díky krátké sukni všiml krajkového okraje jejích punčoch.
„To bych si nedovolil.“ ušklíbl se Geoffrey, nicméně Kira opět dostala jeho oči tam, kam zamýšlela.
„Mimochodem, chce s tebou mluvit Noel, Milla a Ian.“ usmála se sladce Kira. Geoffrey se líně a s povzdychem postavil.
„Ale copak? Pohni, tak za co tě platím?“ dobíral si ho Rick. Geoffrey se otočil a beze slova důstojně odešel. Kira seskočila ze stolu a posadila se na jeho uvolněné místo.
„Měl hloupé řeči o mámě?“ zeptala se úzkostlivě a pohlédla na ustaraného Ricka.
„Měl hloupé řeči i o otci, znáš ho.“ odpověděl Rick. Kira natáhla ruku a Rick ji pevně sevřel.
„My mu to natřeme, neboj, Ricku. Jsme přece nejlepší.“ prohlásila povzbudivě. „A máme ty nejlepší redaktory.“ dodala.
„Ale jestli se na tebe bude pořád takhle dívat, tak o jednoho přijdeme.“ Kira pohoršeně zamlaskala a zvedla se.
„Mám ještě práci. A... Ricku, jestli nechceš, nemusíš na ten ples chodit. Zvládneme to s Geoffreyim sami.“ navrhla.
„Ne, já si ho pěkně pohlídám. A navíc, když jsem si to přes konexe zařídil, nenechám si tu slávu ujít.“ prohlásil Rick a usmál se na ni. Kira chtěla něco namítnout, ale potom mávla rukou a odešla z jeho kanceláře.

***

středa 26. ledna 2005, 19:59
William Rochford se proklínal. Proklínal se, když spatřil svou dceru nahoře na schodech, proklínal se teď při cestě limuzínou a věděl, že se bude proklínat, až půjdou do hlavního sálu zámečku.
Jeho dcera si na sebe vzala šaty. Skládaly se z bohaté, černo červené vrstvené sukně s těžkým páskem, tílka s černým korzetem a červených rukaviček. V hlubokém výstřihu měla kožený přívěsek s rubínem. Vše doplňovaly boty na vysokých podpatcích plus složitý účes, který nakonec rozpustila, protože se jí nelíbil. Nebylo nutné připomínat, že přečerpala účet na obou kreditkách, protože zajela i do autobazaru a pořídila si dárek k bytu, který jí pořídila matka. Teď seděla naproti němu, spokojená ze své malé pomsty a on ji vezl na událost, na kterou byla příliš výstředně a naprosto nevhodně oblečená.
„Už tam budeme.“ oznámil jí. Lena kývla.
„Já vím,“ odvětila a stále hleděla z okna. Limuzína zastavila a řidič otevřel dveře Williamovi, který pomohl Leně z auta. Lena pohlédla na zámeček a zhluboka se nadechla, připadala si jako Popelka. Mírně extravagantní Popelka.
Zavěsila do otce a ten ji vedl dovnitř.

Geoffrey postával a čekal, až Rick galantně pomůže Kiře z auta. Jakmile vystoupila a přitáhla si třpytivý plét blíž k tělu, stahujíc tím ruce k sobě, Geoffrey oněměl. Stála před ním silueta v šatech pevně obepínajících postavu a dole se zužujích. Neměly rozparek, ani příliš hluboký výstřih, ale když ho Kira, učesaná podle svého zvyku, zavěšená do Ricka, předběhla, zjistil, proč se tolik ukrývala do plétu. Když zíral na její nahá záda, napadla ho jediná myšlenka.
Dají se pod takové šaty nosit kalhotky?
„Sluší ti to,“ zamumlal Rick, sklánějící se k jejímu uchu. Kira se otočila přes rameno a pohlédla na Geoffreyho.
„Zavři pusu a pojď.“ usmála se na něj škádlivě. Natáhla k němu ruku v rukavičce, Geoffrey si pospíšil, chytil ji a zavěsil si ji do rámě, jako Rick. Kira letmo zahlédla Rickův nelibý výraz, ale Geoffreyho okouzlený pohled se jí líbil mnohem víc.

***

středa 26. ledna 2005, 22:16
Lena absolvovala šílený maratón představování, oplzlých pohledů a rádoby vtipných průpovídek a tak ji únik k pyramidě ze skleniček plných šampaňského, i když na něj neměla vůbec chuť, připadal jako osvobození. Stála opřená o pult, hleděla nepřítomně do sálu a v ruce žmoulala skleničku. Všimla si, že se vedle ní kdosi postavil a vzal si také sklenku. Vzhlédla a přeběhlo jí příjemné mrazení po zádech. Ty zeleno hnědé oči okamžitě poznala, i když je zahlédla jen na okamžik. Obdařila svého náhodného známého z Royalu úsměvem a on jí ho oplatil.
„Taky se bavíte tak, jako já?“ zeptal se Rick pro něj snad až příliš mladé zrzky. Nemohl si pomoct, aby ji neoslovil. A ulevilo se mu, když se na něj nepodívala jako na dědu.
„Snad ještě víc. Zachraňuji čest rodiny,“ odvětila Lena popravdě. „A vy?“ otázala se.
„Řekněme, že je to moje práce.“ odpověděl nepříliš nadšeně a napřáhl ruku. „Rick.“ představil se.
„Lena,“ odpověděla i ona a byla vděčná, že nevyslovil svoje příjmení. Doufala, že se k němu nedoneslo, komu tu tvoří doprovod, v širší veřejnosti se tím poslední dobou nerada chlubila.
„S kým tu jste...? Tedy, jestli se můžu zeptat.“ navázal Rick. Lena se s povzdychem zahleděla na svého otce, který právě bavil skupinku pravděpodobně dost vlivných mužů.
„Jsem vzdálená příbuzná viceprezidenta.“ zalhala. Zdálo se, že Rick se s tím spokojil.
„Připadáte mi povědomá.“ řekl po chvilce. Lena se podivila; nepamatuje si na dnešní ráno? Nebo už mu přece jen byla představena? Začínala ji bolet hlava.
„Dnes ráno jsem do vás vrazila v Royalu.“ Znovu se začervenala.
„Jasně,“ Rick skutečně vypadal, jakoby se mu právě rozsvítilo, „jen jsem vás zkoušel. No... rád jsem vás poznal, ale už mě to tu vážně nebaví. Jak vidím, tak máte práci.“ řekl a rukou, ve které měl skleničku, pokynul k Williamu Rochfordovi, který sem měl nakročeno.
„Jestli by vám to nevadilo, mohl by jste mě prosím hodit do Royalu?“ požádala rychle Lena. Rick vypadal zaražen a Lena najednou nechápala, co to do ní vjelo.
„Fajn, já... jen někomu řeknu, že už odcházím.“ přikývl stále překvapeně Rick a vykročil směrem ke Kiře a Geoffreymu, kteří pilně pracovali.
„Leno, co tu děláš?“ zajímal se William. „Pojď, chci ti představit...“
„Ne, promiň, ale já už mám zavolané taxi. Není mi dobře, nezlob se.“ omluvila se Lena a vypochodovala ze sálu. Ve vestibulu se k ní připojil Rick.
„Problémy?“ zeptal se.
„Ne, s viceprezidentem musíte jednat na rovinu a nenechat mu čas na odpověď.“ řekla Lena a oba vyšli do celkem chladné noci.
„Budu si to pamatovat.“ pousmál se Rick a Lena kývla. Potom si něco uvědomila.
„Já tohle normálně nedělám...“ začala vysvětlovat, znovu si připadala trapně. Rick ji přerušil.
„Já vím. Já taky normálně neberu stopařky, ale vás chápu. Řekněme, že bych radši byl v přítomnosti hladového doktora Lectera, než vašeho otce.“ mrkl na ni.
Lena se rozesmála. „Dost průhledné, co?“ poznamenala na adresu své minulé lži. Rick se taky usmál a Lena cítila, jak jí napětí v hlavě polevuje. Čerstvý vzduch jí udělal dobře.
„Támhle mám auto.“ řekl po chvíli Rick. Dálkově odemkl černý mercedes, který upřímně miloval, a Lena si sedla na sedadlo spolujezdce. Rick zapnul topení, nastartoval a smykem vyjel z parkoviště.
Po čtvrt hodině jízdy dorazili k Royalu.
_________________

Still alive and kicking! Blog & Web.

SaMarBe · Předmět: Re: Delight Wed Aug 08, 2007 4:22 pm

*3*
*Šokem do bezvýchodné situace*

čtvrtek 27. ledna 2005, 09:13
Lena s s trhnutím probrala. Rozespale se rozhlédla se kolem sebe; rozvrtaná postel, nic zvláštního. Takže to byl jen sen. Chtěla se zvednout, ale jediným pohledem pod přikrývku zjistila, že je nahá. Možná to nebyl jen sen. Hodila další pohled na rozházené oblečení a praštila sebou zpátky do postele. Prolétla jí hlavou minulá noc.
„Bože...“ zašeptala pro sebe a rozesmála se, ruce vytáhla zpod přikrývky, aby si jimi přejela přes obličej a odhrnula rozcuchané vlasy. Při troše štěstí ho už nepotká, musela by se červenat jako nikdy.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Lena se zabalila do přikrývky a došla otevřít. Za dveřmi stála Pauline. „Nazdar.“ pozdravila ji svým osobitým způsobem.
„Nazdar.“ odpověděla Lena, která úplně zapomněla, že Pauline řekla, aby se tu ráno pro ni stavila.
„Vypadáš překvapeně. Co ples?“ pozvala se Pauline dovnitř a okamžitě si prohlédla rozcuchanou Lenu, zabalenou v přikrývce, a potom rozvrtanou postel.
„Ty spíš nahá?“ zahihňala se.
„Neměla jsem tu pyžamo.“ usadila ji Lena.
„Aha, a tu postel jsi rozvrtala sama?“ nedala se Pauline.
„Jo, dost se vrtím.“ vymýšlela si Lena.
„A taky rozhazuješ oblečení, že?“ rýpala dál Pauline.
„Nech toho, Pauline!“ okřikla ji Lena, ale Pauline pokračovala.
„No tak, Leno, je tu cítit sex. Byl tu Ralph?“ svraštila obočí. Lena zkameněla.
„Panebože... Ralph.“ zašeptala, sedla si na postel a schovala hlavu do dlaní. „Na toho jsem si ani nevzpomněla. Víš, jak dlouho jsme se neviděli?“ Sundala levou ruku z obličeje a zkoumala snubní prstýnek.
„To nebyl Ralph!“ zvolala Pauline téměř nadšeně. „Tak kdo to byl?!“ vykřikla nedočkavě. „Proto vypadáš tak unaveně!“
„Já ho podvedla. A ani jsem se nečervenala. Neznám toho chlapa ani den a skáču s ním do postele.“ mumlala Lena.
„Neřeš to, o nic nejde. Tak kdo to byl?“
„Já nevím. Vím jen, jak se jmenuje, to je všechno. Ani nevím, jak se to seběhlo.“ svěřila se Lena a začala se shánět po šatech.
„To je děsně sexy.“ Pauline se zatvářila šíleně blaženě. Lena se usmála. „Ty fakt nemáš ani jeho adresu?“ zeptala se ještě jednou Pauline.
„Ne, ani telefonní číslo, ani příjmení.“ řekla netrpělivě Lena. „A stejně by se ti nelíbil, není tvůj typ... vlastně ani můj nejspíš ne.“ zamyslela se, pak ale zatřepala hlavou. „Hele, nemáš tu nějaký normální oblečení?“ otočila se na Pauline, oblečenou v sukni a košili.
„Jo, mám tu džíny a tričko, chtěla jsem jít po natáčení s tvým bráchou na fotbal.“ prohlásila Pauline a hodila po Leně oblečení, které vytáhla z batohu. Lena ho na sebe hodila a zachytila kšiltovku s logem nějakého fotbalového týmu, kterou po ní Pauline hodila.
„Proč?“
„Proč ne?“ zakřenila se Pauline. Lena si kšiltovku nasadila a obě se rozesmály. Potom Lena posbírala šaty a vyšly z pokoje.

Jakmile došly do recepce a Lena vrátila klíč, recepční jí podal bílou růži s dlouhým stonkem a obálku. Lena si přivoněla k růži a pak obálku otevřela. Přečetla si ji a mírně zrůžověla.
„Kdy to došlo?“ zeptala se snědého, dokonale upraveného recepčního.
„Před chvílí, slečno Rochfordová.“ odpověděl muž. Lena pohlédla na hodiny; musel odejít hodně brzo.
„Zavolejte mi prosím taxi.“ řekla ještě recepčnímu.
„Ukaž.“ vytrhla jí nedočkavá Pauline kartičku z ruky. „Díky za krásnou noc. Nevěděl jsem, jaké máš ráda, doufám, že se Ti líbí. Měj se.“ přečetla polohlasem a pohlédla na Lenu, která se tvářila rozpačitě. Lena po chvíli jen pokrčila rameny.
„No, trefil se.“ řekla jen, vzala si kartičku a rázovala si to k přistavenému taxi. Nasedla a vzápětí ji Pauline odstrčila a sedla si k ní.
„Tak jo, jedeme k tobě domů, chci svoje oblečení a ty mi potom všechno popovídáš, jo?“ rozhodla se Pauline. Lena pokrčila rameny a nadiktovala adresu taxikáři.

***

čtvrtek 27. ledna 2005, 09:24
„Netvař se tak nevyspale, ano? Chceš mi úplně zkazit den?“ domlouvala Kira Geoffreymu. Ten seděl zhroucený u svého stolu s podepřenou hlavou a snažil se neusnout. „Máš jít za Rickem s tím rozhovorem s viceprezidentem a ohledně té nové psycholožky do poradny.“ připomněla mu a mrskla na stůl složkou.
„Nepráskej tak s tím, někdo se tu snaží usnout!“ zabručel Geoffrey.
„Spát jsi měl v noci,“ poznamenala Kira.
„Přestaň laskavě moralizovat, ano? Za Harrisonem nejdu, má stejně zvrhle dobrou náladu jako ty.“ odsekl Geoffrey.
„Fajn, jak myslíš.“ pokrčila rameny Kira. Geoffrey se podíval za odcházející Kirou, z námahou odtrhl oči od jejího zadečku a postavil se. Dopil kafe a namířil si to do Rickovy kanceláře.

Právě v tu chvíli Lena vystoupila z výtahu do hlavní haly a zastavila se. Chvíli si prohlížela šum a zmatek v redakci, občas zazněla i nějaká nadávka. Zhluboka se nadechla a tenhle pohled si zapamatovala. Potom vykročila k solidně vypadajícímu mladíkovi.
„Promiň, jsem tu nová, kde najdu Richarda Harrisona?“ zeptala se.
„Promiň, kotě, ale mám fofr. Ty jsi nová... Ta do poradny?“ zastavil se na chvíli mladý brunet a se zájmem si ji prohlížel uhrančivýma očima.
„Jo, Lena Rochfordová.“ představila se Lena a podala mu ruku. Mladík chvíli přehazoval věci z jedné ruky do druhé, aby jí s ní mohl potřást, ale Lena mávla rukou. „To je v pohodě.“ řekla trochu rozpačitě. „Tak, kde najdu Harrisona?“ zeptala se znovu.
„Tady tou místností až do zadu, jsou tam tři kanceláře. Ta prostřední je jeho. Jo a já jsem Malcolm Tomblin, říkej mi Tome.“ dodal a někam odšustil. Lena se trochu nejistým krokem vydala až na konec chodby a znovu se zhluboka nadechla. Zaklepala na dveře.
„Dále!“ ozval se mužský hlas. Lena vstoupila a strnula. U stolu seděli dva muži. Jeden docela sympatický a jeden, kterého od včerejší noci důvěrně znala. Polkla.
Rick v údivu vstal. Postavil se také Geoffrey. Lena rychle zareagovala.
„Dobrý den, hledám Richarda Harrisona. Jsem Lena Rochfordová a mám tu pracovat v psychologické poradně.“ řekla rychle a sebevědomě.
„To je on. Geoffrey Spencer, šéfredaktor.“ představil se Geoffrey a potřásl jí rukou.
„Teší mě,“ usmála se Lena a potom znovu pohlédla na Ricka, jako by ho neznala. Jak Rick uznal, hrála to dokonale.
„No, tak já vás opustím, musím zrušit Kiře ten blažený úsměv.“ prohlásil Geoffrey. Rick na něj tázavě pohlédl a Geoffrey pokrčil rameny. „No nečuč na mě tak, já za něj nemůžu.“ prohlásil a odešel. Lena pohlédla na Ricka.
„No, tak co teď, pane Harrisone?“

***

čtvrtek 27. ledna 2005, 12:01
„Tohle bude váš stůl, slečno Rochfordová.“ Rick zavedl Lenu do kanceláře, kde byly dva stoly. Jeden byl uklizený a na tom druhém byla velká hromada papírů a všeho možného nepořádku.
„Hezký.“ pokývala hlavou Lena. „A útulný.“ dodala a vešla dovnitř.
„Ah, Ricku, hledají tě v tiskárně a taky máš na drátu Willsona. Měl bys říct Judith, ať si přestane lakovat nehty a začne dělat to, za co ji platíme, ano?“ vřítila se dovnitř Kira. Zavadila pohledem o Lenu. „A vy jste?“
„Lena Rochfordová. Jsem psycholožka.“ představila se Lena a napřáhla ruku. Kira s ní potřásla.
„Těší mě. Kira Whittmanová.“ představila se. Přešla ke svému stolu.
„Nejste autorka článku o viceprezidentu Rochfordovi?“ otázala se Lena.
„Ano, jsem... jeden z autorů.“ poznamenala Kira a zvažovala, co přesně znamená Lenino příjmení.
„Hezký článek.“ prohodila Lena. Kira svraštila obočí.
„Vy jste...?“ zeptala se pro jistotu.
„Dcera viceprezidenta Rochforda.“ odpověděla Lena a doufala, že hned neudělala dojem protekčního dítěte. Kira se jen usmála, jako by její strach chápala.
„Tak, já vás tu nechám. Kiro, proveď tu když tak slečnu Rochfordovou.“ loučil se rychle Rick a odešel. Kira za ním překvapeně hleděla.
„Provedu,“ dodala pro sebe a potom otočila pozornost zpět k Leně. „Jen doufám, že spolu kvůli tomu článku nebudeme na nože, slečno Rochfordová.“ vyslovila své obavy. Lena se usmála.
„On si to zaslouží. A jsem Lena.“ dodala.
„Fajn, Kira.“ přikývla Kira a obě si znovu potřásly rukou. „Co se týče tvé práce, tak ji budeš mít asi až v příštím čísle, protože v tomto už nemáme místo. Mimochodem, zítra ráno je uzávěrka.“ Kira mrkla na hodinky. „Takže si klidně skoč na oběd. Dneska už tu nic nezmůžeš.“ informovala ji.
„Dobře, díky. A nechceš jít se mnou?“ zeptala se Lena.
„Ne, mám ještě nějakou práci. Uzávěrka ani kvůli mně nepočká.“ zasmála se Kira. Lena se také usmála, mávla na pozdrav a vyšla už do liduprázdného hlavního sálu redakce.
Kira pohledem zkontrolovala stav lidí, když Lena odcházela a ona otevřenými dveřmi viděla ven. Když se ujistila, že tak ty dvě hodiny po ní nikdo nebude nic chtít, povolila knoflíček u bílého sáčka, zula si lodičky a hodila nohy na stůl. Natočila k sobě LCD monitor počítače a ruce se jí rozběhly po klávesnici.

Asi po půl hodině se ozvalo rytmické zaklepání na dveře, ty se vzápětí otevřely a v nich se objevil Geoffrey.
„Když se zaklepe, tak se většinou čeká, dokud se někdo neozve.“ prohlásila Kira, když shledala, o koho jde. „Co kdybych se převlíkala?“ dodala a pozvedla obočí.
„S tím jsem počítal. No nic, já to zklamání rozchodím.“ odvětil pohotově Geoffrey a zavřel za sebou dveře.
„Kdo ti řekl, že můžeš jí dál?“ tázala se Kira.
„Nikdo mi neřekl, že nemůžu.“ namítl Geoffrey. Kira na něj zpříma pohlédla a shledala, že mu cukají koutky.
„Jdi k čertu.“ zasmála se. Geoffrey se posadil naproti ní.
„Co děláš?“ zeptal se měkce.
„Vedu hovor se Santa Clausem.“ odsekla, snažíc se mu naznačit, že chtěla chvilku klidu a on ji z ní krutě vtrhl. Geoffrey to statečně ignoroval.
„A o čem?“
„Geoffrey?“ zvedla hlavu Kira a zahleděla se na něj. Geoffrey si odkašlal.
„Hele... Chtěl jsem s tebou mluvit.“ oznámil jí.
„A o čem?“ zopakovala jeho otázku Kira a překvapeně zvedla oči, stáhla Outlook na lištu a věnovala mu plnou pozornost.
„O včerejšku.“ odpověděl přímo Geoffrey. Kira uhnula pohledem.
„Co s včerejškem?“ pozvedla obočí.
„No tak, Kiro, nech toho. Mluvím o tom na parkovišti.“ odpověděl Geoffrey. Kira mu sebevědomě pohlédla do očí.
„Ty myslíš tu pusu? Co s ní? Nelíbila se ti?“ otázala se koketně a znovu upřela oči na monitor.
„A je nějaká šance na reklamaci?“ zaflirtoval Geoffrey. Kira na něj pohlédla a usmála se.
„O co ti jde, Gee?“ zeptala se přímo.
„O to, o co mi jde celých pět let, co mě taháš za nos.“ odpověděl stejně přímo Geoffrey. Kira překvapeně zamrkala, sundala nohy ze stolu a obula si boty.
„Nevím, o čem mluvíš.“ odpověděla pevně.
„Kiro, nech toho.“ Geoffrey prudce vstal a otočil se zády k ní. Jeho hlas zněl naléhavě. Kira se snažila zachovat chladnou hlavu.
„Co s tebou udělá jedna pusa.“ zakroutila hlavou. Geoffrey k ní přistoupil a křeslo i s ní otočil k sobě. Kira se do křesla bojácně vmáčkla a hleděla mu přímo do očí. „Kiro, řekni mi pravdu.“ zaprosil polohlasem.
„Jakou pravdu?“ snažila se vše zachránit Kira. Geoffrey se napřímil.
„Promiň, ruply mi nervy.“ omluvil se a poodstoupil. Kira se postavila.
„Podívej, slibuji, že už tě líbat nebudu.“ zamrkala a opřela se o stůl.
„To mi hodně pomůže.“ prohlásil sarkasticky Geoffrey a měl se k odchodu. Potom se znovu otočil došel rychle k ní. „Podívej, já to musím vědět.“ pohlédl na ni tak zoufale, že se Kira přistihla, jak mu touží skočit kolem krku, ale ovládla se.
„Napadlo tě někdy, že takhle se cítí spousta žen kolem tebe, ať už jsi s nimi spal, nebo ne?“
„Kiro,...“ Kira ho přerušila a políbila. Geoffrey tentokrát zareagoval rychleji než na tom parkovišti; přitiskl ji k sobě mnohem pevněji. Po chvíli sjel rukama na zadek a Kira se nebránila, jen se k němu víc přitiskla. Začal vyhrnovat sukni a stahovat kalhotky, sjel rty na krk, aby se mohl sehnout. Hbitými prsty mu rozepnula dva knoflíčky u košile, rukama vklouzla pod košili a hladila ho na nahých zádech a hrudi. Stůl, který měla za zády, se teď Geoffreymu náramně hodil. Vysadil ji na něj a Kira cítila, jak kalhotky, zachycené kolem kotníku její nohy, sklouzly na zem. Pustila ho mezi svoje stehna. Rozepnula mu kalhoty a stáhla trenky. Geoffrey ji povalil na stůl, chytil ji za zadek a vzal si ji. Zavzdychala, hladil ji po stehnech, donekonečna si užíval ten pocit, že ji konečně má tam, kde ji chtěl mít. Přerušila jeho rozjímání, když ho píchla podpatkem do stehna. Vyjekl a přitáhl ji k sobě. Přitiskla se k němu a přejela mu jazykem po spodním rtu.
„Zapomněl jsi, jak se to dělá?“ pozvedla obočí Kira, sundala ruce z jeho těla, zapřela se dlaněmi o stůl a nadzvedla zadeček, aby ho do sebe dostala ještě hlouběji. Sundal ruku z jejího zadku, přejel přes břicho a ruku namířil k ňadrům. Zavzdychala, když přes ně přejel a chytil její tvář do dlaně.
„Ty jsi tak... nadržená.“ zašeptal udiveně. Usmála se na něj.
„Tebe to ani trochu nevzrušuje?“ opáčila. Geoffrey se usmál, pevně ji objal a začal se pohybovat. Stůl žalostně vrzal pokaždé, když Geoffrey prudce přirazil. Kira mu pevně svírala mu pevně boky stehny, tiskla ho k sobě, její vzdechy se mísily se těmi Geoffreyho. Pevně ho objala kolem krku. Geoffrey ji k sobě přitiskl a naposledy až na doraz přirazil. Rozkoš udeřila do jejich těl plnou vahou. Opřel se dlaněmi za Kirou a vydechoval, cítil, jak se Kira pomalu uvolnila a jak se chvěje. Krátce jí pohlédl ho očí a něžně políbil. Potom se nepřítomně rozhlédl po místnosti a uvědomil si, že dveře nejsou zamknuté. Hrklo v něm, vymotal se z Kiřina objetí, natáhl si kalhoty a upravil si košili. Najednou se cítil trapně. Podrbal se na zátylku.
„Kiro, já...“ Nevěděl, jak dál. Kira seskočila ze stolu a stáhla si sukni. Tváře měla ještě pořád červené. Chytila ho za paži.
„Geoffrey? Všechno je v pořádku.“ řekla tiše a s úsměvem mu zapnula poklopec. Geoffrey ji objal kolem pasu. Kira ho něžně políbila a v tu chvíli se do místnosti vřítil Rick s Lenou. Kira od Geoffreyho polekaně odskočila a oba příchozí chvíli zůstali zkoprněle stát ve dveřích. Rick hodil rychlý pohled na stůl a pak si všiml, jak Kira zasunuje nohou pod stůl chumel bílé krajky.
_________________

Still alive and kicking! Blog & Web.

SaMarBe · Předmět: Re: Delight Wed Aug 08, 2007 5:07 pm

„Kiro.“ Lena postřehla, jak mu zhrubl hlas. „Chci s tebou mluvit o samotě.“
„Hele, Ricku, já ti to vysvětlím...“ začala s otřepanou frází Kira.
„Co se to tu děje?“ zapletl se do rozhovoru Geoffrey.
„Ty drž zobák.“ štěkl na něj Rick.
„Moment, tohle dá vyřešit i bez hádek.“ snažila se je zbrzdit Lena, ale všichni ostatní ji ignorovali.
„Nevím proč. Co je ti do toho?!“ nedal se Geoffrey.
„Vypadni odsud, než ti ublížím.“ zavrčel Rick.
„Než mi ublížíš? Jdi se sakra bodnout, Harrisone!“ vystartoval Geoffrey.
„Přestaňte!“ vykřikla Kira právě, když Rick ubalil jednu Geoffreymu. Ten se rozhodně nedal a vzápětí mu ji vrátil. „Nechte toho, oba dva!“ zařvala Kira, než se stačilo stát něco horšího. Poslechli ji. „Idioti.“ zavrčela Kira, zuby tiskla k sobě a oni nedokázali odhadnout, jestli tak zuří, nebo jí je do breku. „Všechno zkazíte.“ zašeptala a vyběhla z kanceláře. Někteří z redakce se za ní otáčeli, jiní se snažili nakouknout do kanceláře, ze které vyběhla. Oba muži se rozběhli za ní a ve dveřích se srazili.
„Kiro!“ vykřikl za ní Geoffrey a vysoukal se ze dveří. „Na co tu sakra čumíte?!“ okřikl ostatní, kteří se se zamručením vrátili zpět k práci. Rick ho prudce otočil k sobě.
„Zkus se jí ještě dotknout.“ zasyčel. Geoffrey ho strčil zpět do kanceláře.
„Kdo sakra jsi?!“ vykřikl a ignoroval Lenu, která stále v rohu jako opařená. „Jsi její otec? Ochránce? Tak kdo?!“
„Ty nic nechápeš, ty imbecile! Ona je moje...“ Rickovi došel dech. Dokázal se včas zarazit, ale bylo to pravděpodobně úplně špatně.
„Je tvoje... Je tvoje.“ přikývl mírně Geoffrey. „Fajn, je tvoje.“ přitakal a práskl za sebou dveřmi. Rick chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel. Možná je to dobře, Kira se z toho dostane. Jestli Rick něco nechtěl, tak aby Kiře zlomil srdce takový děvkař, jako byl Geoffrey Spencer.
Z rohu se ozvalo odkašlaní a Rick se zkoprněle otočil. Úplně na Lenu zapomněl. Ta vypadala zmateně a zraněně zároveň.
„Ona je tvoje...“ odmlčela se slabým hlasem Lena.
„Poslyš, Leno, myslím, žes to špatně pochopila...“ začal s vysvětlováním. Lena rozhodně zakroutila hlavou.
„Myslím, že jsem to pochopila stejně jako Spencer.“ odsekla Lena „Ty jsi ji se mnou podvedl a ještě jsi se mnou před pár minutami flirtoval...“ dodala a zavřela oči, aby našla rovnováhu. Proč ji to tolik bolelo? „A teď, když mě omluvíš, ráda bych si tu trochu uklidila.“ řekla a pokynula rukou k nepořádku, který tu nadělala Kira s Geoffreyim. Její tón nedával prostor žádným námitkám a tak Rick odešel.
Lena se sklíčeně posadila do křesla, objala si rukama břicho a opřela se čelem o stůl.
_________________

Still alive and kicking! Blog & Web.

SaMarBe · Předmět: Re: Delight Wed Aug 08, 2007 5:26 pm

*4*
*Zpečetěno*

čtvrtek 3. února 2005, 07:27
„Fakt ti na tohle bude stačit plat?“ otázala se pochybovačně Claire, když vystoupily z Lenina auta a pohlédly na malý moderní dům, ve kterém byly čtyři velké bytové jednotky. Lena pohodila hlavou.
„Bude, pokud mě nevyrazí.“ přikývla hořce a otevřela kufr auta. „Pomůžeš mi?“ otázala se. Claire se svraštěným obočím přikývla, postavila se vedle ní a vzala jednu krabici. Chtěla něco prohodit o tom, že nechápe, proč si Lena pořizuje vlastní bydlení, když je v práci teprve na zkušební dobu, ale Lena s krabicí už vcházela do domu. Claire i tedy mlčky následovala; vystoupaly do třetího patra a Lena odemkla. Obě vešly dovnitř a nová majitelka se zhluboka nadechla.
„Je to tu hezký.“ pokývala hlavou Claire. Lena nevěřícně zírala na nábytek, který byl v bytě rozestavěn. Byl nový, rozhodně. „Od koho to je? Od táty?“ zeptala se jí Claire po chvíli.
„To asi těžko,“ zapochybovala Lena, „ten je ještě pořád naštvaný, že jsem se vypařila z toho plesu.“
„Mít tvoje starosti...“ povzdychla si Claire a posadila se na krabici, kterou položila na zem. „Mimochodem, na čem to sedím?“ Lena pobaveně zakroutila hlavou, položila krabici a přešla ke stolu. Sáhla po bloku, který ležel na stole a přečetla si vzkaz.
„Je to od mámy.“ houkla na Claire přes rameno.
„Tak jdeme pro další krabice, ne?“ Claire se rozhodně zvedla a zamířila ze dveří. Lena ji následovala.

***

čtvrtek 3. února 2005, 11:51
„Tvá máma je poklad,“ poznamenala Claire po vyskládání třetí krabice a s chutí se zakousla do horké pizzy.
„Hmm.“ přitakala Lena s plnou pusou. Rozhlédla se po bytě a polkla. „Říkala jsem si, že si dám malířský podstavec támhle do rohu a tu sochu od Ralpha támhle.“ plánovala.
„Jak se má vůbec Ralph?“ zeptala se Claire opatrně. Leně klesla ruka s pizzou v půli cesty k ústům. Pokrčila rameny. Claire položila svoji rozjedenou čtvrtku do krabice, olízala si konečky prstů a spravila si šátek na hlavě. Nespouštěla však z Leny oči. „Rozešli jste se? Jak to, že zase nic nevím?“
„Ne, nerozešli... Já nevím.“ pokrčila rameny Lena, vstala a přešla k oknu.
„Ty nevíš?“ pozvedla obočí ironicky Claire a pokračovala v jídle.
„Ne, nevím.“ odsekla Lena. „A co kapela?“ změnila téma.
„V pohodě. Chystáme koncert v Havana Nights, plánujeme to někdy po Paulinině premiéře. Doufám, že přijdeš, nebo to máš u mě špatný.“ prohlásila Claire a Lena se usmála.
„Udělám si čas, neboj. A zvedni zadek, ať si tu pizzu zasloužíš.“ popohnala Claire, která se na ni ušklíbla a vrátily se k vybalování.

***

čtvrtek 3. února 2005, 17:42
„Moje první uzávěrka.“ zasmála se vesele Lena a pohlédla přes stůl na Kiru. Ta soustředěně dopisovala článek a jen se pousmála. Do kanceláře vešel Rick.
„Kiro, ten...“ nedokončil, Kira jen bez zájmu zaklepala prstem na složku na svém stole a dál se věnovala své práci. Rick přešel ke stolu a složku si vzal. Vrhl ustaraný pohled na Kiru a potom odešel. Vypadal nevyspale. Lena se chvíli po jeho odchodu osmělila.
„Podívej, Kiro, nechci, aby sis myslela, že sbírám drby, ale o co tu vlastně před týdnem šlo?“
„Leno, nechci, aby sis o mně myslela, že jsem protivná, ale tohle není tvoje věc.“ odvětila Kira a odtrhla oči od monitoru. „Judith!“ houkla na sekretářku. Polovina Judithina těla se objevila mezi dveřmi.
„Jo?“ ozvala se.
„Kontaktuj ministra McLeona a domluv mi s ním rozhovor. Pokud neseženeš jeho, tak jeho manželka bohatě stačí. Ta řekne i to, co neví.“ mávla rukou. „A pohni.“ dodala významně. Pohledná sekretářka pohodila svou hnědou, lesklou a dokonale rovnou hřívou a odešla splnit úkol. Kira dokončila práci, zvedla se hmátla po hrnku s čajem. Prsty ji ale v zápětí sjely z hrnku, který se hrozivě zakymácel a chytila se hrany stolu. Na chvíli se jí zatmělo před očima a zavřela oči. Lena na ni vyděšeně pohlédla.
„Je ti fajn?“ zeptala se starostlivě. Kira vehementně přikývla.
„Jo, jen se mi zatočila hlava, to se stává.“ vysvětlila, vzala hrnek a odešla z kanceláře. Lena za ní hleděla. Potom zatřepala hlavou a sáhla po telefonu, který začal zvonit.

Kira došla do kuchyňky, kde se konečně pořádně opřela o linku. Položila dlaň na břicho a zamyslela se.
To není možné.
Do kuchyňky vešel Geoffrey. Kira se rychle narovnala a otočila se ke konvici s kávou. Geoffrey mezi dveřmi na chvíli zaváhal, ale potom vstoupil dovnitř a vytáhl si ze skříňky svůj hrnek. Počkal, až si Kira nalije udělá čaj a ustoupí a potom si nalil kávy. Kira zůstala stát u stolu a napila se trochu, načež hned ucukla a olízla si vrchní ret. Poznal, že je roztržitá a nervózní. Rozhostilo se trapné ticho.
„Judith mi řekla, že jsi se objednala u McLeona.“ ozva se nakonec Geoffrey. Kira k němu zvedla oči. „Chtěl jsem to udělat já.“ dodal na vysvětlenou.
„Judith to zvládla tak rychle?“ podivila se Kira ironicky.
„Myslím, že ji podceňuješ.“ zastal se atraktivní sekretářky Geoffrey.
„Jo, to jistě.“ přikývla uraženě Kira. „Žebra ještě bolí?“ otázala se významně.
„Ne, já jsem v pohodě. A co Harrison?“
„Ten už určitě taky.“ odsekla.
„To věřím. Pofoukala jsi mu bebíčka?“ vyjel po ní Geoffrey. Najednou to nevydržel – nemohl uvěřit tomu, že seriózní Kira Whittmanová s ním celou tu dobu flirtovala přes to, že spala s jeho nejlepší přítelem.
„Ne, nepofoukala.“ zavrčela. „Nešlo tam jenom o vás dva.“
„Nikdy nejde o nás dva. Pohrála sis?“ odsekl.
„Bastarde.“ sykla Kira.
„Děvko.“ oplatil jí Geoffrey klidně a odešel. Kira zalapala po dechu a bodlo ji u srdce. Zamrkala a cítila, jak se jí roztřásly ruce, musela začít něco dělat, nebo se sesype. S Geoffreyim od toho zatraceného odpoledne sotva mluvila, ani se na ni nepodíval. A na Ricka se zase nedívala ona. Jak se mohl chovat tak dětinsky?
Vyšla z kuchyňky a rázným krokem zamířila ke své a Lenině kanceláři, po cestě naznačila Judith, ať jde s ní. Vešla do kanceláře a zasedla ke stolu, Judith se opět zastavila mezi dveřmi. Kira k ní vzhlédla. „Na kdy mám tu schůzku s McLeonem?“ otázala se.
„No, Geoffrey řekl, že to udělá za tebe, že máš moc práce.“ začala pomalu Judith a mračila se. Myslela si, že se ti dva domluvili.
„Kdy?“ Slova Kiře vylétla z krku tak rychle, až ji samotnou to překvapilo.
„Před chvílí.“ odpověděla zaraženě Judith.
„Fajn.“ Její tón zněl až výhružně. „Kdy s ním má schůzku on. A kde?“
„Zítra v poledne v restauraci Royalu.“ odpověděla Judith.
„Tak mu řekni, že se to McLeon přeobjednal na pozítří.“ rozhodla a Judith nechápavě přikývla, neptala se. Někdy to bylo lepší, obzvlášť teď, když tu bylo tak příšerné dusno. „Dneska končím, pro zbytek dne máš volno.“ oznámila jí. Judith otevřela pusu.
„Ale co Ge...“ zaprotestovala, ale Kira ji přerušila sladkým úsměvem a ještě sladčím tónem hlasu.
„Ten si poradí i bez tebe, copak ho neznáš?“ Vzala si kabelku a vypochodovala z kanceláře. Judith pokrčila rameny a vrátila se ke svému stolu, vzala si věci a ještě se stačila připojit ke Kiře, která mířila k výtahům.
O chvíli později Lena slyšela, jak se Geoffrey začal po Judith shánět.

***

čtvrtek 3. února 2005, 20:10
Lena vylezla z vany a omotala se ručníkem. Doběhla bosýma mokrýma nohama přes naleštěné parkety a u dveří vzala smyk, takže je řádně objala.
„Do háje.“ ulevila si, nabrala rovnováhu a pohlédla do kukátka. Divné, nikoho neviděla. Opatrně otevřela dveře a ztuhla; stál za nimi Rick.
„Jak ses dozvěděl o téhle adrese?“ vyhrkla.
„Jako zaměstnavatel bych měl znát adresu tvého stálého i přechodného bydliště. Které je stálé a přechodné?“
„Nastěhovala jsem se teprve včera.“ odvětila Lena zaraženě, přidržujíc si ručník.
„Není ti zima?“ poznamenal Rick, když si jejího gesta všiml. Lena zamrkala.
„No... ehm... pojď dál.“ vyzvala jej rozpačitě a zamířila k ložnici. „A zavři za sebou!“ zavolala přes rameno. Rick tak poslušně učinil. Lena na sebe hodila šaty, které našla v jedné z ještě nevybalených krabic a vrátila se do haly.
„Marně přemýšlím, proč jsi sem vlastně přišel.“ nadhodila. „Dáš si něco? Kafe, čaj? Džus?“
„Jen si promluvit. A ten džus, prosím.“ odpověděl stručně. Lena sáhla do lednice.
„Promluvit si o čem?“ pokračovala dál v rozehrané hře. Napřímila se. „Podívej, jestli chceš mluvit o sobě a o Kiře...“
„Jsme jen přátelé.“ skočil jí do řeči Rick. Lena si povzdychla.
„Říkala jsem, že nechci nic slyšet.“ Nalila džus do skleniček.
„Ne, to jsi neřekla.“ namítl Rick.
„Řekla bych to, kdybys mě nechal domluvit.“ trvala na svém.
„Ale neřekla.“ zaculil se Rick. Lena na něj naštvaně pohlédla a vrazila mu do ruky sklenici s džusem, až mu pár kapek žluté tekutiny vyšplíchlo a potřísnilo Rickovi ruku. Rick si sklenici s klidem vzal do druhé ruky a z polité si pár kapek slízl. Lena od toho gesta odvrátila pohled, zase cítila, jak ji dostává.
„Dobře, jste jen přátelé.“ začala uvažovat, aby se zaměstnala.
A když už jsi to nakousl...
„Proč jsi teda tak vyjel na Geoffreyho?“
„Protože je to děvkař. Měl víc ženskejch, než ty jsi stačila za celej svůj život poznat.“ vysvětlil Rick.
„Dobře, ale to je snad její věc, s kým spí.“ tvrdila paličatě Lena.
„Leno, pro Geoffreyho to byl jen sex, ale Kira nikdy s nikým nespí, jen proto, že má chuť.“
„Pokračuj.“ vyzvala ho rychle.
„Geoffreyho zná už dlouho, ví co je zač.“ pokračoval Rick. Lena svraštila obočí.
„Buď mluvíš naprosto nesrozumitelně, nebo jsem úplně blbá. Takže...“
„Víš co? Zapomeň na to, to není důležité. Prostě s Kirou nespím a s nikým jiným.“ shrnul to a napil se. Lena uvažovala, proč jí to říká.
„Všechno?“ zeptala se, když dlouho mlčel. Rick zakroutil hlavou. Postavila se a odešla na druhou stranu haly. Cítila se trapně.
„Leno, chceš se mnou udržovat poměr?“ ozvalo se jí za zády. Prudce se otočila a zůstala hledět do jeho očí.
„To jako vážně?“ vyhrkla.
„No, s Kirou nespím a tobě se líbím, řekl bych... tak co kdyby jsme to dali dohromady?“ Lena na něj stále nevěřícně hleděla. „Jo, myslím to vážně.“ odpověděl na otázku.
„Takže ty chceš se mnou chodit?“ Rick se zašklebil a zahleděl do země. Potom zvedl hlavu.
„Ano, chtěl bych s tebou chodit.“ prohlásil a zvedl ruku, aby to odpřísáhl. Lena mu chvíli pátravě hleděla do očí a potom se rozesmála. No jistě, věděl to, vysměje se mu. Vždyť je dvakrát tak starší než ona.
„Víš vůbec, jak směšně to od tebe zní, Ricku?“
„Ano.“ přiznal se bez okolků. „Ale vážně jsem nechtěl, aby to tak znělo.“ Ona se mu směje a on si kvůli ní šlape po hrdosti. To ne. Už nad tím chtěl mávnout rukou, ale Lena rychle položila další otázku.
„Co tě vedlo k tomuhle rozhodnutí?“ zeptala se úplně jiným tónem.
„No, víš, po tom incidentu ve vaší kanceláři, jak jsi mě taktně vykopla, připadalo mi to děsně sexy, tak jsem se ti podíval na nohy a napadlo mě, že kdybys byla větší hysterka a nakopla mě tím jehlovým podpatkem, mohlo by to být děsně rajcovní...“
„Ricku?“
„Prostě tě chci.“ řekl a chytil její tvář do dlaní, využívajíc její blízkosti. Lena se na něj usmála a to tentokrát něžně, žensky. Přece jen ho nepovažuje za starého blázna?
„Na jak dlouho?“ zajímala se a nechala ho, aby ji políbil na krk.
„Přinejmenším do té doby, než se na mě naštveš za to blbý blábolení, co mi jde tak dobře a nakopneš mě tím podpatkem.“ přiznal se a Lena se usmála.
„Tak fajn, já s tebou zkusím. Ale nechci slyšet o Kiře a o Geoffreyim.“ řekla a Rick ji pevně sevřel v náručí. Začali se líbat a on jí rozepnul šaty, které měla přehozené přes nahé tělo. Lena mu sundala bundu, košili a kalhoty a zavedla ho do ložnice. V obětí klesli na postel a těsně před tím, než svůj vztah oficiálně zpečetili, ho ještě zarazila. „Slib, že mi někdy povíš, jak to s nimi je.“ zaprosila.
„Víš, jedna ženská, co o ní nechceš ani slyšet, mi kdysi radila, abych si netahal práci domů.“
„Ale ty jsi u mě doma.“ namítla Lena s úsměvem.
„Měl jsem ji poslechnout.“ prohlásil tónem člověka, který se právě poučil z velké chyby. Lena se jen sladce usmála.
_________________

Still alive and kicking! Blog & Web.

SaMarBe · Předmět: Re: Delight Wed Aug 08, 2007 6:04 pm

*5*
*Hrozba*

pátek 4. února 2005, 08:36
Rick se druhý den ráno probudil. Chvíli jen ležel s Leninou hlavou na hrudi a nemohl přijít na to, co ho vzbudilo. Když se ale protivný tón zvonku ozval znovu, došlo mu to celkem rychle. Pohledem zkontroloval Lenu, ale nezdálo se, že by se tím nějak znepokojovala.
„Leno, vstávej, někdo k tobě jde na návštěvu.“ zatřásl s ní a pokusil se vstát. Lena mu uhnula, přetáhla si přikrývku přes ňadra a uvelebila se.
„Tak mu řekni, ať přijde odpoledne.“ zamumlala ze spaní. Rick si oblékl spodky a kalhoty. Zvonek se ozval po třetí.
„Tak puso, vstávej a běž otevřít.“ snažil se ji probrat.
„Otevři ty.“ štěkla Lena ospale a zachumlala se do peřin. Rick si povzdychl a zvonek se přihlásil o slovo počtvrté. Nejdřív mrkl na klidně spící Lenu a potom se s košilí v ruce vydal k domovním dveřím. Po cestě si ji stačil obléct a otevřel dveře. Zůstal stát tváří v tvář dvěma mladým ženám.
„Ahoj.“ usmála se překvapeně Pauline.
„Hledáme tu zrzku, co tu bydlí.“ přidala se Claire.
„Jo, je v ložnici a odmítá se vzbudit.“ odpověděl Rick a vpustil je dovnitř. Obě ženy nervózně vstoupily. Rick si po cestě zapnul košili a vzal si bundu.
„Hele, vy s Lenou... chodíte?“ zeptala se Pauline upřímně a Claire do ní drbla. Pauline se zašklebila a pokrčila rameny, aby kamarádce naznačila, že se svou přirozeností nic neudělá.
„Jo, tak něco, proč?“ Rick si oblékl bundu.
„No, jen jestli se máme představit, nebo ne.“ odpověděla za Pauline Claire, protože ji rozčilovalo, že neví, kdo ten chlápek je. Nebyl na Lenu moc starý? Pauline jen horlivě přikyvovala.
„Richard Harrison.“ představil se Rick a natáhl ruku. Claire se jí chopila jako první.
„Claire Warnerová.“ Pauline její gesto zopakovala.
„Pauline Cameronová.“
„Nehrajete v tom novým filmu... ‚Před úsvitem‘?“ zamračil se Rick, pečlivě Pauline měříc pohledem.
„Jo, jak tohle víte?“ vykulila Pauline své hnědé oči, rázem byly třikrát větší. Rick jen pokrčil rameny a mířil ke dveřím.
„Jo, hele, máme jí něco vyřídit, až se nám ji podaří probudit?“ otočila se za ním Claire.
„Ne, ani ne. Mějte se.“ rozloučil se a zavřel za sebou dveře od bytu. Pauline pohlédla na Claire.
„Jak tohle ví? Novinám nebylo oznámeno až na výjimky obsazení toho filmu, “ otázala se. Claire pokrčila rameny.
„Tak tady máš asi výjimku.“ pokrčila rameny Claire, nechápajíc, proč se Pauline tak diví a zamířila do Leniny ložnice.

***

pátek 4. února 2005, 09:18
„Proč?!“ Geoffrey vletěl do Kiřiny kanceláře tak prudce, že na židli nadskočila.
„Vrať se a zaklepej.“ odsekla tím nechladnějším tónem, jakého byla v danou chvíli schopna. Geoffrey vztekle zafuněl a dveře zavřel, zůstal ale vevnitř. Šlehla po něm pohledem. „Co tu chceš?“
„Chci s tebou mluvit.“ Nečekal na vyzvání, aby mohl začít. „Přestaň soukromničit s Judith.“
„No tak, ty ji přece nepotřebuješ a já ji podceňuju, takže jí můžu dát volno a ona všechno stihne včas.“ vyrazila Kira do protiútoku.
„No promiň, vypadáš přepracovaně. Zaráží mě, že zapomínáš na kolektivnost. Podívej se na sebe, jsi bledá jako stěna. Měla by sis odpočinout.“ hovořil hlasem s hranou starostí a dával si záležet, aby to Kira poznala.
„Zrovna ty mě budeš poučovat o kolektivnosti. A když už mluvíme o tom zrcadle, zkus se s ním seznámit i ty.“
„Jo a proč?“ opřel se dlaněmi o stůl. Kira se naklonila do předu.
„No, třeba tě to donutí, aby ses dostal do formy.“ šeptla tajuplně a pozvedla při tom obě obočí.
„Fajn, chceš válku, Whittmanová, tak ji máš mít.“ zavrčel a měl se k odchodu.
„Já nechci válku, Spencere, ale pokud ji chceš ty, aby sis dokázal, jaký jsi frajer...“ odmlčela se a vstala. Geoffrey se na chvíli zastavil zády k ní, jako by nabíral dech. Potom otočil na podpatku a stál jí v tváří tvář. Chvíli jí hleděl pronikavě do očí a Kira neuhnula, i když se toho pohledu bála.
„O co ti sakra jde?“ otázal se polohlasem po tom. „Mstíš se mi?“
„Tomuhle se říká paranoia, Gee. I když možná... Asi jo.“ Nevinně zamrkala. „Tohle jsi od děvky nečekal, že?“ otázala se sladce. Geoffrey se usmál stejně sladce, ale z jeho úsměvu šel strach.
„Ne, přesně tohle jsem od průměrné děvky čekal. Setkáme se v tiskárně, Whittmanová. Až tam budeš drhnout zem, podám ti mop a kbelík.“ řekl jen a pak odešel. Kira sedla do křesla. Opustila od představy svého kolena v Geoffreyho rozkroku a prsty se jí znovu rozběhly po klávesnici. Chvíli psala, aby dokončila práci, kterou měla rozdělanou pro Ricka. Hřbetem ruky si otřela slzy.
Proboha seber se...
Musí se odsud dostat. MUSÍ se dostat ze Spojených států. Trhla sebou, když se jí znovu zvedl žaludek. A musí se neprodleně dostat k doktorovi. Zvedla sluchátko telefonu a zjistila, že se jí nepříjemně klepe ruka. Hbitě vytočila číslo.
„Doktore Manfielde, Kira Whittmanová, máte se fajn?... No, tím si nejsem právě jistá... To by bylo skvělé...“ Do kanceláře vešla Lena. Kývla na pozdrav a zasedla ke stolu. „Uvidíme se kolem druhé, díky. Mějte se.“ položila sluchátko.
„Co jste si zase udělali?“ zeptala se Lena a začala se přehrabovat v papírech na stole. Z venku se ozýval Geoffrey, který dostal do spárů nějakého chudáka asistenta a teď se po něm vozil, takže nebylo těžké uhodnout, co tím Lena myslí.
„Pořád to samé.“ utrousila hořce Kira. „Jdu na oběd a pak musím něco vyřídit, takže už se dneska možná neuvidíme.“ Vzala si kabelku a odcházela. „Měj se.“
„Jasně.“ přitakala Lena a za Kirou cvakly dveře.
Lena si povzdychla. Tohle nebylo to, co chtěla dělat. Nechtěla sedět v redakci, jednou za týden poradit některým zoufalcům, i když na to vlastně neměla právo a spát se svým šéfem. A už vůbec nechtěla podvádět Ralpha. Byla vážně zaražená, že si na něj včera ani nevzpomněla – a že si Rick nevšiml jejího zásnubního prstýnku. Nebo ho jen ignoroval? Jak měl vědět, že je zásnubní? Spousta žen nosí prstýnek na prsteníčku jen tak.
Nebylo to poprvé, co se zamyslela nad tím, jestli Pauline neměla pravdu, když jí tenkrát říkala, že Ralph je kus nadrženýho vola. Vždyť věděla, že jí za zády spí se svou kolegyní, ale musela být stejná jako on?
Z myšlenek ji vytrhlo zvonění telefonu. Natáhla ruku a líně zvedla sluchátko. Paulinin provinilý hlas ji probral.
„Cože jsi...?!“ štěkla do telefonu.
„Promiň, objevil se tu a vypadal tak strašně vesele a natěšeně, že jsem mu to prostě řekla.“ vysvětlovala Pauline.
„Ale...“ Lena ztišila hlas. „Ale Rick je tu. Já nemám náladu nic žehlit.“
„Můžu mu zkusit zavolat na mobil a říct mu, že jsi jela domů.“ navrhovala snaživě Pauline.
Ozvalo se zaklepání na dveře. „Počkej chvíli.“ řekla Lena do sluchátka a překryla ho dlaní. „Dále.“ zavolala směrem ke dveřím.
„Leno, máš tu návštěvu. Nějakej pan Moser, tvrdí, že je tvůj snoubenec.“ sdělila jí Judith mezi pootevřenými dveřmi.
„Jdu tam.“ zvedla se Lena ze židle. „Pozdě.“ řekla Pauline a praštila sluchátkem. Cestou z kanceláře přeladila z šokovaného na překvapený výraz a zavřela za sebou dveře.
Ralph stál u Judithina stolu a usmíval se.
Kdybys tak věděl...
„Ahoj Leno...“
„Ralphe, to je překvapení, pojď ke mně. Budeme tam mít větší klid.“ zatahala ho za rukáv a mířila ke své kanceláři. Ralph se ale nehnul z místa, ve chvíli, když se otáčela ji objal kolem pusu a vlepil jí polibek na přivítanou. Lena jen zaměřila pohled na dveře do Rickovy kanceláře a prosila je, aby zůstaly zavřené. Doufala, že to moc lidí nevidělo. Ralph se od ní odtrhl.
„Strašně jsem se na tebe těšil.“ svěřil se.
„Oh, vážně?“ otázala se a snažila se vytvořit z křečovitého úsměvu potěšený a upřímný. Neúspěšně.
„Ty na mě ne?“
„No víš, zapomněla jsem, že vůbec nějakého snoubence mám.“ svěřila se Lena. Ralph se rozesmál, na pozadí provinilý výraz.
Směješ se a ani nevíš, že to myslím vážně.
„Jsem rád, že to bereš s humorem, i když by jsi na mě měla být naštvaná.“ usmál se a chystal se ji znovu políbit. Lena se odtáhla.
„Pojď k mně, budeme mít na sebe klid.“ zopakovala mu.
„No tak, počkej,“ zazubil se Ralph, vykládajíc si její spěch jako příslib vzrušující chvilky na pracovišti, „nikomu mě tu nepředstavíš?“ snažil se ji zbrzdit.
„Potom,“ houkla netrpělivě přes rameno a vydechla úlevou, když Ralpha uklidila ke svému stolu. Ralph se posadil, chytil ji kolem pasu a stáhl si ji na klín.
„Něco se děje?“
„Ne.“ zakroutila hlavou a vlepila mu pusu, aby ho uklidnila. Ralph to ale bral jako pokyn k něčemu víc a Lena ho raději rychle zarazila. S hrůzou si uvědomila, že se je jí to nepříjemné. Nechtěla ho. „Vypadáš unaveně, nechceš trochu kafe? Donesu ti ho.“ nabídla se, vstala a rychle odešla z kanceláře.
Co teď budu dělat?
Zhluboka se nadechla, když viděla Ricka vstupovat do kuchyňky. Nasadila pohodový výraz, nakráčela do kuchyňky a štípla Ricka, stojícího k ní zády, do zadku. Nadskočil a podíval se Leně do tváře.
„No jo, moc vtipný.“ zkroutil obličej do šklebu a naklonil se k ní. „Počkej večer.“ šeptl a chystal se odejít.
„Ricku, dneska večer to asi nepůjde... Něco mi do toho přišlo...“ dodala rychle univerzální důvod, aby předešla otázkám. Chytila ho za paži a přitáhla k sobě. „Vynahradíme si to jindy, jo?“
„Chytám tě za slovo.“ usmála se. Rick se k ní sklonil a políbil ji. Lena ho odmítla jen tak pustit a objala ho kolem krku. On ji jednou rukou objal kolem pasu a v druhé pečlivě vyvažoval kávu, aby se mu nevylila.
„No tak, já mám narozdíl od někoho práci, doktorko.“ odehnal ji od sebe naoko vážně a odešel. Lena za ním chvíli hleděla a potom zatřepala hlavou.
Vracela se zpět ke své kanceláři, když si vzpomněla, že šla vlastně pro kávu. Na chvíli zavřela oči a potom vstoupila.
„Ralphe, co kdybychom si zašli na kafe ven do kavárny? Tady došlo.“ navrhla. Ralph přikývl.
Objal Lenu kolem pasu a oba vyšli z kanceláře. Rychle ho vedla k výtahu.
„Proč mám pocit, že mě před někým schováváš?“ zamračil se Ralph. Lena přivolala výtah.
Jasně, že tě schovávám, ty pitomče...
„Já tě neschovávám, jen nechci, aby po tobě někdo z přítomných dam vyjel.“ vymyslela si rychle výmluvu, o které věděla, že Ralpha dokonale uspokojí a ten se podle jejího předpokladu samolibě usmál. Nastoupili do výtahu, Ralph ji přitiskl ke zdi a jelikož teď to Lena nečekala, nedokázala ho včas zarazit. Kdyby se začala bránit, uvedla by ho v podezření a to nechtěla. Zavřela oči a snažila se neřešit to, kterého z nich vlastně podvádí.

Ještě než se dveře výtahu zavřely, zahlédl v nich Rick něco, co považoval za přelud. Teprve po minutě zírání na výtah, který už dávno odjel, mu došlo, že přelud nevidí.
Vzdáleně si uvědomoval, že kráčí k Judithině stolu a pak kdosi použil jeho hlasivky k tomu, aby se zeptal, jestli za Lenou někdo nepřišel. A pak zhruba zaregistroval, že si sedá do kanceláře ke stolu s nově získanou informací, že žena, se kterou si po dlouhé době hodlal vytvořit stabilní vztah, má snoubence.
Idiote...
Mělo mu dojít, že když je mladá, krásná, úspěšná a bohatá budoucí doktorka, asi někoho bude mít. Někoho, kdo není o dobrou polovinu starší. Někoho, z koho není uvnitř lidská troska. Někoho, s kým stojí za to strávit noc. Vážně byl na hlavu padlý, když si myslel, že ten prstýnek nosí jen tak, ačkoli žádné jiné neměla.
Nepřítomně pohlédl na monitor a zjistil, že má e-mail. Otevřel jej a četl:
Do země zasazeno v naději, že z něj se stane strom krásný,
teď i já spočinu tam, již nikdy nespatřím den jasný...
Udělalo se mu špatně a srdce se mu rozbušilo jako o závod. Ruka se mu roztřásla a zamířila k obličeji, aby si promnula oči, před kterými se mu zatmělo.
On je zpátky. Někdo je v nebezpečí.
Stáhlo se mu hrdlo. Měl pocit, že se mu znovu hroutí život jako domeček z karet.
NE!
_________________

Still alive and kicking! Blog & Web.

SaMarBe · Předmět: Re: Delight Wed Aug 08, 2007 6:55 pm

*6*
*Pohřbená zaživa*

sobota 4. února 2005, 01:26
Tiše seděla a třásla se. Od schodů k ní dopadalo mihotavé světlo; slabý proužek pode dveřmi jí oznamoval, že je tu. Že se vrátil.
Jdi pryč.
Trhla sebou, když se dveře otevřely a na schody dopadl stín. Osoba došla až k ní. Měla těžké vojenské boty, výš se neodvážila podívat.
Nezabíjej mě...
Sklonil se k ní a ona odvrátila tvář. Vzal ji do náruče a nesl vzhůru, ke světlu. Přivřela oči, aby jí ostré světlo neublížilo. Když oči přivykly světlu, spatřila...
Bože...
...rakev. Nesl ji k hedvábím vypolstrované rakvi. Začala sebou škubat a mlít, aby ji musel pustit, ale držel ji pevně. Došel k rakvi a chystal se ji tam položit. Křečovitě se ho chytila rukama svázanýma silným provazem a se vzlyky se přimkla k němu. Bez problémů ji od sebe odtrhl a uvolnil víko rakve. Zkameněla hrůzou. Jednou rukou přidržel víko ve svislé poloze a druhou jí uvolnil ústa.
„Ne, prosím, já vám nic neprovedla...“ snažila se bránit. Muž mlčel. Víko rakve se začalo zavírat a ona hystericky křičet. „Ne... Ne!!!“ Její křiky přehlušilo rytmické zatloukání hřebíků. Tělem se jí prohnala hrůza. Necítila nic než děs, strach a slyšela jen zatloukání hřebíků. Křičela, brečela, prosila...
Ťuk, ťuk...
...omdlela. Strach a hrůza ji donutila, zatmělo se jí před očima a omdlela. Její poslední myšlenka patřila mladému děvčeti, kterém mělo pozítří nastoupit do letadla do Washinghtonu. Zatím byla v Paříži, v bezpečí. Aspoň v to její matka doufala.
Francois Mercierová se už neprobrala.
_________________

Still alive and kicking! Blog & Web.

SaMarBe · Předmět: Re: Delight Wed Aug 08, 2007 7:20 pm

*7*
*Konec hry*

sobota 5. února 2005, 17:58
Rick se potloukal po městě. Mozek mu přešel do úsporného režimu - napřed zjistil, že ho Lena tahá za nos a teď se vrátila i jeho noční můra. Někdo zemře, ale kdo? Znovu se mu stáhlo hrdlo. Ten pocit bezmoci, strachu a...
Rozhlédl se. Zabloudil do potemnělých uliček, někde nad hlavou mu blikal neon s logem vykřičeného klubu. Byla tma a cítil se z toho bezcílného bloumání unavený.
Zamířil ven a chytil si taxi.

***

sobota 5. února 2005, 18:19
Rick vystoupil z auta, zaplatil taxikáři a zarazil se. Před jeho domem stála čtyři policejní auta, sanitka a... ano, pohřební vůz. Rick na chviličku zavřel oči; znamená to, že Soudce teď jde po něm? Uniformovaní policisté rozháněli dav novinářů, který se snažil protlačit přes igelitové pásky na jeho zahradu. Rick směle vykročil směrem ke svému domu.
„Pane, bohužel, sem nesmíte.“ zarazil ho zdvižením dlaně jeden z policistů.
„Ale tohle je můj dům.“ namítl Rick.
„Ukažte mi doklady.“ nedal se policista. Rick líně a s dramatickým povzdechnutím vytáhl občanku z kapsy a policista ji zkontroloval.
„Dobře, pokračujte k agentu Ridlleymu. Řekne vám víc.“ přikývl policista a pustil ho skrz pásku. Rick prošel zběžně kolem ostatní policistů, fotografů a ostatní verbeže z oddělení vražd a hlavně FBI a zamířil k muži, který měl dobře přes šedesát křížků. Byl trochu při těle, ale moc se nezměnil od doby, co ho Rick viděl naposledy.
„Ridlley?“ oslovil Rick onoho muže.
„Harrisone.“ oslovil jej pochmurně Ridlley.
„Co se tu stalo?“ zeptal se značně znepokojeně Rick.
„Myslím, že to víš.“ prohlásil Ridlley a přísně na něj pohlédl. „Soudce se vrátil.“ dodal.
„Dostal jsem e-mail... S básničkou. Stejně jako před šestadvaceti lety.“ zašeptal Rick a sklopil zrak. „Kdo to je?“ pokývl směrem k černému pytli s tělem oběti. Tentokrát sklopil zrak Ridlley a Rick věděl, že se nemýlil.
„Je mi to líto, Richarde.“ řekl jen. Rick jej odstrčil stranou, dřepl si a otevřel pytel. Vzápětí zalapal po dechu. Zíral do tváře mrtvé ženy, kterou kdysi miloval, která pro něj kdysi byla vším... a která mu dala dceru.
Svěsil ruce a dřepěl.
„Byla pohřbená támhle pod tím stromem, muselo mu trvat nejmíň celý odpoledne, než tam tu díru vykopal a nadělal při tom hluk. Soused prý všechno viděl a když Soudce odjel, zavolal nás. Pro ni už ale bylo pozdě.“ shrnul Ridlley. Rick vstal.
„A proč mi to říkáš? Já už s tím nemám nic společnýho. Ani nevíme, jestli ho jen někdo nenapodobuje.“ namítl Rick.
„Víš o Soudci víc než kdokoliv jiný a víš, že je to on. Kdyby ses chtěl vrátit, tvoje místo čeká.“ odvětil Ridlley.

***

sobota 5. února 2005, 19:11
Kira byla nervózní. Doktor Manfield jí slíbil, že výsledky budou co nejdřív. Dobře, možná se měla smířit s představou, že to nezvládne za jedno odpoledne. A taky bylo ještě celkem brzo, testy taky nemusí nic ukázat. Navíc... Má přece spoustu jiných pacientek a... byl to přítel, nemohl ji nechávat takhle v nejistotě!
Jestli je to pravda, pak je její kariéra v troskách. Všechno, co si doposud vydřela i bez příjmení, co něco znamenalo, by jediným slovem zmizelo jako pára nad hrncem. Jestli je to pravda, musí ukončit tu nesmyslnou válku s Geoffreyim, tu, co ji začala ta nesmyslná rivalita mezi Geoffreyim a Rickem, co ji začala Geoffreyho nesmyslná uražená ješitnost a Rickův přehnaný ochranitelský pud – a její vlastní hrdost a naivita.
Telefon zazvonil a Kira strnula. Chvíli jen stála a nehýbala se. Po třetím zazvonění natáhla ruku a zvedla ho.
„Kiro, mám pro vás skvělou zprávu...“ Doktor Manfield zněl vesele – tak, jak veselí gynekologové bývají, když oznamují ženě onu šťastnou zprávu.
„Díky.“ šeptla bezbarvě a položila telefon. Přešla k oknu a pohlédla ven. Byl únor a všechno se pomalu chystalo na příchod jara. Zavřela oči a chvíli přemýšlela, jaké to bude.
Přemýšlela, jestli to s Geoffreym něco udělá.
Čekám jeho dítě.
Je zvláštní, kolik toho dokáže natropit chvilka sladké nepozornosti. Napadla ji jen jediná věc, kterou by měla uvážit. Co si Geoffrey myslí o Rickovi a o ní. Ne, zatím mu nic neřekne, všechno se dozví, až přijde čas.
Do té doby udělá to, co chtěla už před tím. Odjede. Co nejdřív.

***

sobota 5. února 2005, 19:23
Novináři to vzdali, tělo bylo odvezeno, lidé za zajišťování stop měli, co chtěli. Ridlley odjel spolu s posledním policejním autem a nezbyla tu ani igelitová páska. Rick si odemkl dveře domů, vešel dovnitř a pomalu za sebou zavřel. Chvíli stál v předsíni a hleděl do prázdna. Nevěděl sice, proč to dělá, ale že tam tak stojí si uvědomil až po pěti minutách. Zul si boty a sundal sako. Došel do obývacího pokoje a novu se zastavil, neschopen kloudného myšlení. Hlavou se mu honily jen tři skutečnosti…
Vrátil se.
Podvedla mě.
Bude nešťastná, ublíží jí to.
Došoural se k telefonu a ruka mu nad ním zůstala strnule viset. Má nebo ne? Prsty mu klouzaly po hladkém studeném plastu, nakonec telefon uchopil pevně a vytočil číslo. Váhavě si ho přiložil k uchu.
„Dům Mercierových.“ ozvalo se za sluchátka. Rick polkl.
„Ahoj Jean, tady Rick Harrison.“ pozdravil francouzky.
„Pane Harrisone, to je milé překvapení. Chcete mluvit s paní Mercierovou? Ale ta tu není, odjela do Washingtonu…“ spustila okamžitě chůva Jean svým rodným jazykem. Rick jí plynulou francouzštinou odpověděl.
„Ne, já vím, že je tu, Jean. Chci mluvit s Minnou.“ vyslovil své přání.
„Dobře, balí si věci na brzkou cestu k vám do Washingtonu. Zavolám ji.“ Rick slyšel, jak sluchátko klaplo o desku stolu a jak postarší Jean oddusala po schodech nahoru. Povzdychl si. Jak jí to proboha jen řekne…? Ne, musí za každou cenu zabránit tomu, aby se Minna rozjela do Ameriky. Není tu bezpečno, pokud Soudce bude postupovat stejně u něj, jako tenkrát u Rochforda.
„Ahoj, tati.“ pozdravila vesele Minna.
„Ahoj broučku. Jak se máš?“
„Já fajn, a ty? Zníš docela přepadle...Jsi v pohodě?“
„Já...“ Rick zavřel na chvíli oči, a promnul si druhou rukou kořen nosu. „Je mi příšerně, Minno.“
„Stalo se něco?“ Až teď začala Minna znít opravdu vyděšeně. „Tati!“ popohnala ho.
„Minno, je mi to vážně líto...“ začal opatrně. Slyšel, jak Minna začala natahovat.
„Jde o mámu, že jo? Co je s ní?!“
„Měla nehodu, broučku.“ hlas mu selhal. Proč tu nebyl nikdo, kdo by ho podpořil?
„Ne, děláš si srandu. Tohle ti nevěřím. To je totiž pěkně blbej vtip! Když jednou za čas zavoláš...“
„Minno!“ křikl Rick do telefonu. Minna okamžitě zmlkla. Přestala fňukat, rozbrečela se. „Promiň.“ šeptl Rick.
„Jak se to stalo, tati? A proč máma?!“ plakala dál. Přál si být tam s ní, ale to bylo v onu chvíli nerealizovatelné. Ricka tahle otázka uvedla do rozpaků. „Můžu přijet dřív?“ dodala po chviličce.
„Minno, nejezdi zatím vůbec, já přijedu za tebou, ano?“
„To známe!“ vřískla Minna a třískla na druhé strašně s telefonem. Rick položil sluchátko. Musel za ní, vždyť si mohla ublížit. Vystartoval ke dveřím, popadl sako a v tu chvíli se zastavil. Uvědomil si, že vlastně nemá kam spěchat.
Chytit let do Francie? Myslíš si, že prostě vyběhneš na ulici, natáhneš ruku a vrtulník ti přistane před nosem? Idiote!
Hodil sako zpátky na to místo, kde ho našel. Odšoural se do obýváku a zůstal stát uprostřed. Nevěděl, co dělat. Zavolat Jean, aby se od Minny nehnula ani na krok? Nebo... Ne, to je hloupost, nesouhlasila by... Možná... Ne, to ne.

***

sobota 5. února 2005, 22:43
Kira se probudila. Přehoupla nohy přes postel a posadila se. Měla hlad. Postavila se a vyšla do předsíně, vzápětí si musela zaclonit oči před světlem, které vycházelo z obýváku. Nakoukla dovnitř a stáhlo se jí srdce. Rick ležel na její pohovce a spal. Nechtěla řešit, jak se sem dostal a došla po špičkách k němu. Dřepla si a pohladila ho po vlasech. Políbila ho na čelo. Rick pomalu zamrkal a pootevřel oči.
„Nazdar.“ šeptl ospale. Usmála se.
„Co tu děláš?“ zeptala se pobaveně.
„Já tu... spím.“ oznámil a posadil se. Kira se posadila vedle něj.
„A proč nespíš u sebe doma? Nebo u Leny?“
„Lena spí se svým snoubencem a doma je mi zima.“ oznámil stručně a promnul si oči.
„Co se děje?“ svraštila obočí.
„Je prostě zasnoubená.“ odpověděl s hořkostí v hlase. Kira přikývla, dál se neptala. Když ale pozorovala Rickův obličej a řeč jeho těla, vyprskla smíchem.
„No tak, ty žárlíš. Ty normálně žárlíš.“ smála se.
„Já nežárlím. Jen mě strašně štve, že dala přednost takovýmu... takovýmu...“
„Dala přednost? Ty jsi s ní mluvil?“ podezíravě na něj pohlédla. „Nebo jen předpokládáš, že dá přednost jemu?“ pozvedla obočí.
„Je okroužkovaná a nebyla upřímná, už ji nechci.“ odpověděl tiše. Kira našpulila rty a pohladila ho po hlavě.
„Oh, chudáčku.“ zavrkala. Rick ucukl před její rukou.
„Mohla by sis z toho přestat utahovat?“ štěkl.
„Chováš se jako idiot. Úplně stejně, jako když jsi tam vběhl bez zaklepání. Oba s Geoffreyim jste idioti.“ povzdechla si Kira a otočila se opačným směrem.
„Geoffreymu by to bylo jedno, kdybych mu neřekl, že...“ Rick se provinile odmlčel. Kira se napřímila jako pravítko.
„Kdyby jsi mu neřekl co?“
„Řekl jsem, že jsi moje.“ Rick polkl.
„Cože jsi řekl?!“ vyskočila. „A proč, hlavně? Proč jsi mu řekl, že... my... dva... Bože, to je zvrhlý...“ prohlásila znechuceně.
„Já mu neřekl, že my dva spolu něco máme.“ bránil se Rick. „Řekl jsem mu jen, že jsi moje.“ dodal.
„Tvoje?“
„Jo, moje.“
„To nechápu.“
„No, trochu jsme se rafli a... Málem jsem mu to vyklopil a tak jsem se zarazil na slově moje.“ vysvětlil Rick.
„Díky.“ štěkla Kira a odešla do kuchyně. Rick vystartoval za ní a praštil se loktem do stolu, když vstával.
„Au... Kiro, počkej. Já nechtěl, fakt ne. Byla bys radši, kdyby věděl celou pravdu?“
„Byla bych radši, kdyby si o mně nemyslel, že jsem děvka!“ práskla dveřmi od lednice, až sebou Rick škubl. Nic si v té lednici nevzala, Rick poznal, že je skutečně mimo, není ve své kůži. Objal ji okolo ramen.
„Kiro, no tak.“ prohlásil konejšivě, Kira se o něj opřela a vrátili se zpátky na pohovku. Chvíli jen seděli mlčky, opírajíc se jeden o druhého, každý myslel na to svoje. Kira po chvíli zvedla hlavu a pohlédla na něj. Zíral do prázdna. Tak... zvláštně.
„Ricku... Co se děje?“ zeptala se starostlivě. Rick vzhlédl.
„Jsem v háji.“ řekl jen. Kira si povzdychla a posadila se vedle něj.
„Můžeš to trochu specifikovat?“ otázala se opatrně. Rick chvíli mlčel. Potom se rozhodl pro stručnost.
„Francois je mrtvá.“ řekl tiše. Kira zalapala po dechu.
„Cože?... A kdy se to stalo, jak? A co Minna, jak je jí?“ ptala se. Rick zkroušeně zavrtěl hlavou.
„Špatně, mám strach, že něco provede.“ odpověděl. Kira se kousla do rtu.
„Měl bys za ní jet.“ poznamenala po chvíli. Rick se ironicky usmál.
„Jasně, už jsem to zkoušel. Kupodivu jsem ale před domem nechytil žádný letadlo.“ poznamenal kysele. Kira se zamračila.
„A... jak se to stalo? Měla nehodu?“ vyzvídala. Rick si sám v duchu pověděl pěkných pár šťavnatých urážek. To znal Kiru tak málo? Věděl, že se v tom bude rýpat tak dlouho, dokud se něco nedozví.
„Ne, zabili ji. A zakopali u mě na zahradě. Podobně jako před šestadvaceti lety u Rochforda.“ odpověděl popravdě. Když se podíval do Kiřiných očí, všiml si, že jsou rozšířené hrůzou. Byla ztuhlá a vyděšená.
„Oh... můj bože.“ zašeptala. „To znamená, že...“ selhal jí hlas.
„Jo...“ přitakal Rick. Kira si přikryla ústa rukou a zahleděla se kamsi do prázdna. Ne, že by se tím Rickovi nějak ulevilo. Najednou cítil takovou slabost, tak strašnou slabost. Natáhl ruku a dotkl se Kiřiny. Kira ji pevně stiskla a zkoumavě na Ricka pohlédla. Potom ho beze slova objala. Rick to uvítal, pevně ji sevřel v náručí a Kira ho svírala tak pevně, jako kdysi matka.

***

_________________

Still alive and kicking! Blog & Web.

SaMarBe · Předmět: Re: Delight Wed Aug 08, 2007 7:37 pm

neděle 6. února 2005, 10:19
Geoffrey seděl ve své kanceláří s podepřenou hlavou, poklepával tužkou o stůl a zíral do prázdna. Nudil se, strašně se nudil. Být tak s Kirou zadobře... Ne, nech toho. Stejně by to nemělo budoucnost, pořád se o ni tahat s Rickem... Vztekle praštil do stolu. Proč ho tahala za nos? Jasně, vždyť věděla, že po ní jede. Musela si všimnout, že ji svlíká pohledem pokaždý, když se před ním promenáduje. A promenádovala se naschvál, potvora jedna. Proč si vždycky nabrnkne děvku nebo slepici?
Z přemýšlení ho vytrhl rámeček, který mu vyskočil na monitoru. Messenger. Otevřel ho a líně se začetl. Čím dál se ale dostával, tím víc se jeho tělo, které před tím volně odpočívalo na stole, začalo zvedat. Když dočetl, napřímil se jako pravítko a okamžitě odepsal. Zanedlouho se ozvalo další zapípání.
„Znáš nějakej jinej prestižní časopis, kterýmu by to nabídli?“
„Takže myslíš, že to Harrison vezme?“ Prsty se mu rychle a nedočkavě rozběhly po klávesnici.
„Vždycky dělal všechno proto, aby byla jeho práce dobrá a Delight nezaniklo.“
„Dobře a koho by poslali?“
„Proč to chceš vědět? Myslel jsem, že ti minulej výlet docela stačil. Mimochodem, už ses rozvedl?“
„Jdi do háje.“
„Redaktorku. Krásná nekonvenční krátkovlasá blondýna. Jmenuje se Lucille Collard. Poslal bych ti fotku, ale nechci kazit překvapení.“
„Mně? Myslel jsem, že budu ve hře.“ Geoffrey se zamračil a podepřel si hlavu.
„To jo. Ale je mi jasný, že jakmile přijede ženská, budeš dělat všechno proto, abys tam zůstal...“
„Tak hele: Na krátkovlasý krásný nekonvenční blondýny a ještě k tomu redaktorky mám do jistý doby alergii.“ Vzpomínka na Kiru jím proběhla tak rychle, že si ji nestačil zakázat.
„Co ti Kira udělala?“
„Nemluvil jsem o Kiře.“
„A o kom? Princezně Dianě?“
„Tak jo, trochu jsme se nepohodli.“
„A proto nemůžeš blondýnky ustát? Kousla tě snad někam, kam neměla?“
„Ne, jenom jsem se pak pokousal s Harrisonem.“
„Takže ses s ním popral? Co se to s tebou děje? Nikdy se kvůli ženské nepral...“
„Buď zticha!“
„Dobře, tak promiň. Tys to vytáhl, ale jak myslíš. Dej mi vědět, jak to dopadlo. Končím.“
„Spolehni se...“ Geoffrey vstal a zamířil k oknu.
_________________

Still alive and kicking! Blog & Web.

SaMarBe · Předmět: Re: Delight Wed Aug 08, 2007 8:51 pm

*8*
*Jen plač, jsem tu s tebou*

neděle 6. února 2005, 10:31
„Á...dobrý den.“ ozvalo se za Lenou. Ta se otočila a usmála se na právě příchozího.
„Doktore Atkinsone. Taky kafe?“ zvedla konvici s čerstvě uvařenou kávou. Atkinson přikývl.
„Díky, rád bych se probudil.“ odpověděl a Lena se usmála. Za chvíli mu podala hrnek.
„Kdy promujete, Leno?“ zapředl Atkinson rozhovor.
„No... Ve čtvrtek.“ odpověděla Lena a vykulila oči. Zmateně se otočila na kalendář na stěně. „To je za pár dní, pane bože, úplně jsem na to zapomněla.“ položila si ruku na čelo. Chandler Atkinson se přívětivě usmíval. Táhlo mu na padesát, ale přesto měl v očích něco, co ho dělalo mladším. Co ho Lena poznala, choval se tak otcovsky, dobře se s ním povídalo a měla pocit, jakoby ho znala odjakživa.
„Kdyby jste potřebovala s něčím pomoct, stačí říct, Leno.“ nabídl upřímně.
„Ne, to je v pořádku, jde o ty ženský věci, vybrat, co na sebe pod talár, udělat účes, co pod čepečkem nespadne, vybrat šaty na ples, obvolat přátele, sehnat někoho, kdo se postará o odvoz a rozvoz... Na tohle mají naši armádu lidí.“ mávla rukou. „Je čas zahrát si na viceprezidentovu dcerušku.“ zaculila se s trochou kyselosti v hlase. Nepovšimla si, že jisté množství hořkosti se prohnalo i Atkinsonovou tváří.
„Chápu.“ řekl jen. Lena se znovu pousmála a s hrnkem v ruce vycházela ze dveří kuchyňky. Tam se ale ještě otočila.
„Vlastně s něčím by jste mi pomoct mohl. Ráda bych psychickou podporu zkušenějšího kolegy.“
„Zvete mě na promoci zelenáčů?“ usmál se Chandler a Lena přikývla. Viditelně ho to potěšilo. „Je mi líto, Leno, ale na své mládí nemám moc dobré vzpomínky. Navíc už něco mám.“ omluvil se. Lena protáhla obličej a pokrčila rameny.
„To mě mrzí. Ale kdyby jste si to chtěl rozmyslet, zlobit se nebudu.“
„Slibuji, že pokud to půjde tak se dostavím,...“ svolil nakonec. Lena spokojeně přikývla a odešla směr kancelář. „...dítě.“ dodal Atkinson potichu.

Lena se zastavila a rozhodovala se, zda v kročit do své kanceláře a civět celý den na duchem nepřítomnou Kiru nebo odbočit do Rickovi. Nemusela dlouho řešit, co je pro ni přitažlivější. Sáhla po zrcátku, ve kterém se právě shlížela Judith a zkontrolovala make-up. Když zjistila, že se na ni dá dívat, vrátila zrcátko prskající sekretářce a se zaklepáním vešla do Rickovy kanceláře. Rick seděl u stolu, soustředěně hleděl na monitor a vypadal tak vyrovnaně a silně. Jako by našel novou sílu, přímo z něj chuť do života čišela.
„Ahoj.“ oslovila Lena Ricka laškovně. Zvedl oči. Byly tak chladné, až ji to vyděsilo.
„Leno? Potřebuješ něco?“ otázal se a dál se věnoval monitoru.
„No, řekla jsem si, že tě pozdravím.“
„Tak ahoj. Ještě něco?“ usmál se ironicky a upřel na ni obě oči. Lena znejistěla. Napadlo ji, že možná našel sílu ve vlastní bolesti. To by ale znamenalo...
„Včera v noci jsem se ti nemohla dovolat.“
„Ty ses mi včera v noci snažila dovolat? Ralph ti to dovolil?“ Rick zvedl obě obočí a natáhl ruku na telefon, který zvonil. Po celou dobu hovoru tam Lena stála a honily se jí hlavou provinilé myšlenky. Jak se to sakra... Neměla to nechat zajít tak daleko.
Rick položil sluchátko, postavil se a vzal si sako.
„Počkej Ricku, jak víš o...“
„Ralphovi? No tak, Leno, přivedla sis ho až sem. Do mých novin. Navíc, když se muchlujete ve výtahu...“ usmál se, jeho pohled Lenu zabíjel. „Nabízí se otázka; ví on o mně?“ položil ruku na kliku. Lena rychle postavila hrnek na stůl a přilepila se na dveře.
„Počkej, ještě jsem to nedořešili.“ vyhrkla rychle. Kdysi si Lena zakládala na dokonalé duševní rovnováze, ale musela si připustit, že Rick byl první chlap... vlastně první člověk vůbec, který ji dokázal vyvést z míry.
„Pro mě je to celkem jasný. Máš snoubence, viditelně stojí za to, protože i Judith se nad ním rozplývala a já jsem tu jaksi navíc. Teda pokud nemáš ráda skupinový sex, ale do toho bych asi nešel.“ dodal a oblékl si kožené sako.
„Ricku.“ zkusila to slabě Lena a Rick se shovívavě usmál.
„Neboj, Ralph nedostane anonym. Ani se nemusíš bát, že bych snad za ním šel. Prostě to ber jako... fajn rozptýlení.“ pokrčil rameny a nervózně mrkl na dveře. „Už můžu jít?“
„Mně ale nejde o Ralpha, jde mi o tebe.“ namítla Lena.
„Věř mi, kdyby tu nebyl Ralph, pak by hrálo roli to, ve kterém století byl vydanej můj rodnej list, vždycky by se něco našlo. Já vážně spěchám.“
„Počkej, ale...“ namítala, ale Rick ji přerušil. Jemně ji políbil na tvář, chytil kolem pasu, odstranil ode dveří a pousmál se.
„Čau.“
Dveře za ním cvakly a Leně vyhrkly slzy do očí. Vzala si hrnek ze stolu a chtěla se napít, ale sotva ho přiblížila ke rtům, rozbrečela se úplně. Takže tam jen tak stála, solila si kávu a nemyslela na nic jiného, než na Rickovu pusu na tvář.

***

neděle 6. února 2005, 17:27
Lena vešla do svého bytu. Hodila klíčky na skřínku a opřela se o dveře. Po chvíli pomalu vešla do potemnělé místnosti.
Celý den se nedokázala soustředit na práci, myslela jen na Ricka a jeho rychlý odchod. Dokonce se přistihla, že přemýšlí o tom, co mu řekne, až se vrátí. Nedocházelo jí, že mezi nimi už zjevně není nic jiného než práce.
Rozhlédla se po bytě. Všude bylo ticho a vzhledem k tomu, že byl únor, bylo přítmí, i když hodiny ukazovaly pět hodin a něco málo navíc. Dokonalé podmínky pro pořádný dívčí srdceryvný pláč, který Leně nedělalo problémy spustit.
Okamžitě se bytem, v kterém byly slyšet pouze Leniny vzlyky, rozlehlo zašramocení nahoře z pracovny. Lena to neslyšela, seděla u stolu s hlavou na stole a ramena se jí třásla.
‘Vetřelec‘ pomalu došel až k ní a položil jí ruku na rameno. Lena sebou trhla a leknutím uskočila, až židle zavrzala.
„Mami...“ roztřeseně oslovila osobu stojí nad sebou.
„Promiň, zlatíčko, chtěla jsem se jen podívat, jak jsi si to tu zařídila.“ vysvětlila Lillian Rochfordová.
„A líbí?“ zeptala se Lena, popotáhla a utřela si slzy. Matka mlčky přikývla a pak na dceru zkoumavě pohlédla.
„Ty pláčeš?“ zeptala se.
„Ne, já jsem... brečela. Ale už ne.“ potřásla rozhodně hlavou. Lillian přikývla a posadila se na židli vedle Leny.
„Někdo ti zlomil srdce?“ začala s výslechem.
„Ne, spíš...“ Lena si prohrábla vlasy. „...já asi zlomila srdce někomu jinému. Ale nechci... nemám sílu o tom mluvit.“ dodala rychle a znovu se rozplakala.
„Jen přikyvuj. Chceš mi to říct?“ nevdávala se Lillian. Lena kývla.
„Jde o Ralpha?“ Lena zavrtěla hlavou.
„Jde o někoho, na kom ti záleží víc?“ Lena přikývla, pak však zakroutila hlavou.
„Já nevím...“ zavzlykala.
„Ať je to cokoliv, ty to zvládneš. A rozhodneš se správně.“ natáhla Lillian ruce a vzala do nich ty Leniny. Lena přikývla. Byla jistá, že s mokrou tváří od slz a nudlí pod nosem musí vypadat skutečně sexy, ale to jí nevadilo. A Lillian taky ne. Povzbudivě se usmála, natáhla se doprostřed stolu pro krabici s kapesníky a podala ji Leně. Ta si jeden vytáhla a použila ho. Lillian jí otřela slzy. „Tak fajn, tak je to správně. Nemáš hlad?“
„Jo, jo a ty?“ zeptala se Lena, posunula kapesníky zpět a svázala si vlasy do gumičky, kterou našla na stole. Lillian po chvilce také přikývla. „Tak já něco udělám.“ navrhla Lena a Lillian na ni překvapeně hleděla.
„Ty něco uvaříš?“ pozvedla obočí.
„Ne, zavolám buď pro pizzu nebo pro čínu. Co si dáš radši?“ zasmála se Lena. Lillian se rozesmála.

***

neděle 6. února 2005, 09:21 – Paříž, Francie
„Pane Harrisone.“ pozdravila Jean a zeširoka otevřela dveře, aby vpustila Ricka dovnitř. Bylo vidět, že plakala a jeho příchod pro ni znamenal aspoň trochu rozptýlení.
„Dobrý den, Jean.“ povzdychl se.
„Pane Harrisone, je to taková hrůza...“ začala Jean s pláčem. Rick se sklonil a drobnou ženu ve středních letech objal.
„Já vím, Jean. Kde je dcera?“ zeptal se, když se odtáhl. Jean vytáhla kapesník, hlučně se vysmrkala a ukázala směrem ke schodům. Rick podal Jean kabát, kterého se dožadovala a vykročil ke schodům. Na druhém se zastavil a hleděl na děvče nahoře na schodech.
„Minno.“ vydechl a vyběhl po schodech až k ní.
„Přemístil ses přes krb jako Harry Potter?“ otázala se dcera kousavě a postavila se.
„Minno, prosím, nech toho. Jak ti je?“
„Jak asi?! Umřela mi máma, jak by mi asi mělo být, sakra!“ křičela a slzy se jí hnaly do očí. Rick ji objal, Minna mu pěkně zaryla prsty do paží a brečela, doslova hystericky křičela. Podlomila se jí kolena a klesala k zemi, Rick klesal s ní.
„No tak, Minno, miláčku...“ snažil se ji Rick utěšit. Minna však pořád brečela, ale pláč pro ni představoval obrovskou úlevou.

Rick seděl o půl hodiny později na schodech, Minna seděla vedle něj, hlavu opřenou o jeho rameno a Rick ji pevně držel za ruku.
„Tati?“ oslovila jej po chvíli. Hlas se jí ještě trochu třásl, ale už neměla sílu brečet.
„Ano, broučku?“ otázal se.
„Já chci jet s tebou do Ameriky. Už tu nechci být.“ vyslovila své přání. V Rickovi hrklo. To bylo přesně to, co nechtěl. V Paříži byla v bezpečí.
„To nejde, Minno.“ odpověděl opatrně. Minna zvedla hlavu.
„Jak nejde? Ty mě tam nechceš?“ zeptala se ostře.
„Ne, jistě že chci, miláčku... počkej prosím chvilku, ještě je na stěhování moc brzo.“
„Proč?! Ty někoho máš, že jo?! Nechápeš, že už tu nechci být?! Nechci tu být sama!“ Minna vyskočila na nohy a křičela. Rick se rychle postavil.
„Minno, tak nekřič. Copak nechápeš, že to prostě nejde? Vždyť já pro tebe chci to nejlepší.“ snažil se ji uklidnit. Položil ji ruku na rameno, ale Minna ji setřásla.
„Jestli pro mě chceš to nejlepší, tak mě vem k sobě!“ křičela na něj.
„Bože Minno, přestaň! Chováš se jak rozmazlenej spratek!“ utrhl se na ni Rick. Minna zamrkala a znovu se jí začaly koulet slzy po tvářích, tentokrát však slzy vzteku. „Neboj, budu jezdit tak často, jak budu moct. Já nebo Kira, slibuju, ale do Washingtonu prostě nemůžeš.“ pokračoval nedbajíc na to, jak se Minna třese vztekem. Semkla rty pevně k sobě.
„Nemusíš se obtěžovat, už tě nechci v životě vidět. Kira mi postačí, ta mi aspoň rozumí!“ křikla na něj vztekle a než se Rick nadál, práskla dveřmi od svého pokoje.
„Paní Mercierová ji asi měla důsledněji vychovávat.“ ozvala se potichu zdola Jean.
„Neměl jsem jí dovolit, aby ji takhle rozmazlovala.“ utrousil Rick.
„A nebo být víc s ní.“ pokračovala trochu vyčítavě Jean. Rick na ni pohlédl, ale neprotestoval. Věděl, že měla pravdu.
„Já vím, Jean. Asi zůstanu do rána.“ oznámil tiše. Jean přikývla.
„Postarám se o večeři.“ řekla chůva a odešla z haly. Rick zamířil k Minnině pokoji. Zlehka zaklepal.
„Jdi pryč!“ křikla Minna.
„Čekám tě u večeře, ráno musím zpět. Zamysli se nad svým chováním a řekni mi, jestli ses rozhodla dál se chovat takhle. Pokud jo, změň si příjmení na Mercierovou. Já v tobě totiž svou silnou holku nepoznávám.“ houkl na ni přes dveře a potom práskl dveřmi od pokoje pro hosty. Vzápětí na dveře dopadla knížka, kterou po nich Minna vztekle hodila.
_________________

Still alive and kicking! Blog & Web.

SaMarBe · Předmět: Re: Delight Thu Aug 09, 2007 12:44 am

*9*
*A je to venku*

pondělí 7. února 2005, 10:01
William Rochford seděl u stolu ve své pracovně. Opíral se lokty o stůl a ruce měl spletené pod bradou. Přemýšlel. Zazvonil telefon a William líně natáhl ruku po tlačítku na odposlech. Ozvalo se pípnutí.
„Pane Rochforde, máte tu hovor.“ ozval se hlas jedné ze sekretářek.
„Přepojte mi ho.“ odvětil William. Ozvalo se cvaknutí.
„Ahoj, Bille, musím s tebou mluvit.“ William protočil oči v sloup, až ho zabolely. Povzdychl si.
„Tammy?“ odpověděl unaveně.
„Je to nutné.“ podivila se viditelně teatrálně Tammy.
„Nemám na tebe čas ani náladu.“ opravil se William rychle.
„Jak myslíš!“ prskla Tammy do telefonu a spojení se přerušilo.
„Vidíš a ani to nebolelo.“ ucedil Rochford a vzal si sako. Oblékal si ho, ale když do něj vsouval druhou ruku, strnul. Rychle ho na sebe hodil a sáhl po novinách, které neměl čas přečíst. Klesl zpět do křesla a hltavě četl článek o smrti Francois Mercierové. Zamrazilo ho, když si vzpomněl na události před pětadvaceti lety. Pomalu polkl a zavolal sekretářku.
„Allison, sjednejte mi schůzku s panem Harrisonem.“ řekl jen a promnul si oči. Noční můra je zpět.

***

neděle 6. února 2005, 17:24 – Paříž, Francie
Minna pomalu sešla ze schodů a opatrně vešla do jídelny. Rick seděl u stolu, večeřel a hleděl do prázdna. Mlčky se posadila naproti něj a vzala do ruky příbor. Jídla si nevšímala a pohlédla na otce.
„Dobrou chuť.“ pozdravila. Rick na ni upřel pohled.
„I tobě.“ odvětil automaticky.
„Přemýšlela jsem a... Asi jsem se chovala jako husa.“ Lezlo to z ní těžko, hodně se podobala jemu samotnému.
„No, já se taky nechoval zrovna jako gentleman.“ připustil po chvíli. Minna se usmála.
„Takže všechno dobrý?“ zeptala se. Rick přikývl.
„Jo, všechno okey.“ řekl.
„Dobře, takže... Kdy přijede Kira?“ ozvala se znovu po chvíli Minna.
„Nevím kdy ani na jak dlouho, ale určitě se tu ukáže.“ odpověděl vyhýbavě Rick. Těžko by Minně vysvětloval, že o tom s Kirou ještě pořádně nemluvil. Dostat ji z Washingtonu bude nadlidský úkol.
„Dobře, tak ji aspoň pozdravuj. A můžeme si dnes udělat hezký večer...“
„Minno, broučku, zadrž, prosím tě... Já musím stihnout večerní letadlo, je mi to líto.“ přerušil ji. Skutečně ho to mrzelo, ale když už měl jistotu, že dcera je v pořádku, chtěl se rychle vrátit za Kirou. Na tváři Minny se objevil zklamaný výraz.
„To snad nemyslíš vážně.“
„Promiň.“ šeptl Rick a zvedal se. Jean mu přinesla sako, Rick se na ni usmál a oblékl si ho.
„A... kdy zase přijedeš?“ zeptala se Minna a potlačovala vztek.
„Co nejdřív, slibuju.“ řekl vážně Rick a políbil ji na čelo. Minna ho pevně objala a Rick ji políbil do vlasů. Odtáhla se od něj.
„Pozdravuj Kiru.“ zopakovala, Rick přikývl a zamířil k domovním dveřím. Po cestě vytáhl mobil z kapsy.

***

pondělí 7. února 2005, 10:31
Kolem půl jedenácté zazvonil zvonek. Kira vstala od stolu, u kterého dělala poslední úpravy na rozhovoru s McLeonem a rázovala si to ke dveřím. Děkovala bohu, že už se naučila svoje ranné těhotenství zvládat. Štěstí, že na ranní nevolnosti bylo brzo, nervy dokázala udržet na uzdě.
Otevřela dveře a než si stačila uvědomit, kdo to je, Geoffrey vletěl dovnitř jako hurikán a zastavil se v polovině haly.
„Slušnost bývá zeptat se, jestli můžeš dál.“ řekla ostře, když se vzpamatovala.
„Slušnost bývá nefušovat do řemesla lidem, co jsou na stejný straně.“ odsekl Geoffrey. Kira se ironicky zasmála.
„A odkdy jsme my dva na stejné straně barikády? podivila se.
„Ty jsi strašná potvora, víš to, Whittmanová?“ prohlásil Geoffrey užasle a vztekle zároveň.
„Kdyby to řekl někdo jiný, asi by mě to i mrzelo.“ sykla Kira. Z ložnice se ozvalo zašramocení. Geoffrey zbystřil.
„Třeba kdyby to řekl on?“ vyjel okamžitě. Kira nechápavě svraštila obočí.
„Kdo on?“ zeptala se a založila ruce na prsou.
„No já nevím, třeba Rick.“ pokrčil Geoffrey rameny.
„Nebuď směšný a radši už jdi.“
„Kiro, prosím, řekni mi jen jednu věc. Je to tam Rick?“ Kira jen užasle pozorovala, jak Geoffreyho podivné chování přerůstá v žárlivost.
„Ne, je to Fred.“ našpulila rty a s potlačovaným smíchem pozorovala Geoffreyho.
„Tak Fred, hezký jméno. Myslel jsem si, že Rick nebude chtít ojetý zboží.“ prohlásil Geoffrey a snažil se potlačit touhu vidět aspoň kousek Freda. Ozvalo se nové zašramocení.
„Tobě asi fakt dělá dobře někomu ubližovat.“ ozvala se Kira po chvíli zvláštním hlasem. „A víš co je zvláštní? Zrovna o tomhle jsme se Rickem nedávno bavili.“ dodala.
„Oh, vážně? Tak já už půjdu. Pozdravuj Freda, i když si myslím, že on stejně všechno slyšel.“ rozloučil se Geoffrey se zvláštní hořkostí v hlase.
„To určitě. Jen si nejsem jistá, jestli všemu rozuměl.“ vyslovila svou obavu Kira.
„Ah... On je cizinec?“ Tohle Geoffreyho zaujalo.
„Proč tě to tak zajímá?“ otázala se Kira s neskrývanou zvědavostí.
„Jen mě zajímá, s kým se Rickovi za zády taháš teď.“ odpověděl vyhýbavě Geoffrey. Kira si jen tiše povzdechla, zase se do ní jen strefoval. Její neochvějná víra opadala.
„Dobře, když tě to tak zajímá...“ odmlčela se a otočila se k ložnici. „Frede!“ zavolala.
„Hele, já vás nechci rušit...“ bránil se Geoffrey a pokračoval ke dveřím. Kira ho dohnala a chytila za paži. Její dotek pálil.
„Ne, počkej. On tě taky rád pozná. Hodně jsem mu o tobě vyprávěla.“ usmála se s zvláštním leskem v očích Kira. „Frede!“ zavolala znovu.
Ozvalo se tiché cupitání po podlaze a z ložnice svižným krokem vyběhl malý mourovatý kocourek. Doběhl ke Kiře a otřel se jí o nohy. Kira se sehnula, pronásledovaná překvapeným Geoffreyho pohledem a vzala kotě do náruče. Napřímila se.
„Tak tohle je Fred.“ prohlásila a zadržela smích, když hleděla na Geoffreyho výraz. „Tak co, ještě pořád žárlíš, Gee?“ zeptala se jemně. Geoffrey se zašklebil.
„Já nežárlil.“ bránil se. „No, asi tě chápu. Je o poznání míň vypelichanejší než já.“ pousmál se sebekriticky, což u něj nebylo zvykem a Kira se usmála.
„Neboj, tak strašný to není.“
„No, tak já už půjdu.“ řekl rozpačitě po chvíli. „A promiň.“ dodal a opatrně Kiru pohladil po ruce.
„V pořádku.“ prohlásila Kira. Cítila se nesvá, ale neuhnula. Geoffrey chvíli váhal, ale pak se naklonil a chtěl ji políbit. Kira uhnula.
„Ne, tohle už ne, Geoffrey. Byly by z toho jen zase jen problémy.“ řekla jen a poodstoupila do bezpečné vzdálenosti.
„Promiň.“ zakroutil Geoffrey hlavou a otevřel dveře. Mezi nimi se ale ještě zastavil. „Rick?“ zeptal se jen.
„Ne, to ty. Dokud si budeš myslet, že mi můžeš ublížit a pak bude všechno fajn, budou mezi námi dvěma vždycky ty problémy.“ vysvětlila Kira a zabořila obličej do srsti spokojeně vrnícího kotěte, aby skryla slzy. Geoffrey jen zavřel dveře. Kira pustila kotě na zem a popotáhla, načež se zase vrátila k práci.

***

pondělí 7. února 2005, 15:27
Neměl mnoho času, věděl to, čas se mu krátil. Neúprosně... Ta žena, co nedávno zemřela jeho rukou, byla jeho známá. Znal ji a dokonce jí radil, ale musela zemřít. Ona musela podstoupit svou oběť. Každý ji musíme podstoupit, pro každého si jednou přijde. Smrt.
„Tak doktore, můžete se obléct.“ vyzvala jej pohledná mladá sestřička u úsměvem. „Výsledky vám zavoláme zítra ráno, dřív to bohužel nestihneme.“ dodala omluvně. Přikývl, oblékl si košili a sako.
„Ne, to je v pořádku.“ ujistil ji. „Budu čekat na telefon.“ dodal s úsměvem a s rozloučením opustil ordinaci.

***

úterý 8. února 2005, 10:45
„Harrisone?“ Rochford zvedl hlavu a zahleděl se do tváře muže, jehož neměl příliš v lásce - vlastně by nebylo přehnané říct, že ho nenáviděl. Harrison si sedl na židli naproti něj.
„Pane viceprezidente.“ kývl Rick a na obě slova dal snad až přehnaný, nikoliv však zbytečný důraz.
„Nechte si ten tón, ano?“ prohlásil Rochford útočně. Rick se zašklebil.
„Copak to jde?“ pozvedl obočí ironicky. „Tak co mi chcete?“
„Tohle.“ zavrčel Rochford a strčil Rickovi pod nos čtvero novin na titulní straně s jednou jedinou zprávou: ‚Soudce se vrátil‘. Rick pohlédl Rochfordovi do očí: „A?“
„A, Harrisone? Vy řeknete jen ‚A‘? Ten chlap před pětadvaceti lety vyvraždil moje okolí a vy řeknete jen ‚A‘?!“ zuřil Rochford. Rick si během záchvatu povzdychl a podstrčil mu pod ruku zpět noviny.
„Jo, řeknu jen ‚A‘. Věřte mi, vás se to tentokrát netýká - nebo jste snad spal i s Francois?“ odpověděl klidně Rick.
„Cože?“ zeptal se William. Rick na něj chvíli zíral a pak se rozesmál. Téměř okamžitě však ztichl a probodával muže naproti sobě pohledem.
„No, tak, Rochforde, nesnažte se mě přesvědčit, že nevíte, kdo byl oběť.“ odsekl. Rochford se opřel v křesle a dlouze se na něj zadíval.
„Harrisone, vy nejste hlupák, tak mi sakra o tom něco řekněte. Je nějaká možnost, že by další oběť byl člen mé rodiny?“ zeptal se pomalu. Harrison zakroutil hlavou.
„Ne, tentokrát jde po mně. A chcete něco vědět?“
„Poslouchám.“
„Vy ten hlupák jste.“ Ne, tohle si prostě nemohl odpustit. Věděl, že ho Rochford nezažaluje a užíval si, že ho může urazit bez následků.
„Dávejte si pozor, Harrisone,“ zavrčel Rochford nebezpečně, „a sundejte ruce z mé dcery.“ dodal. Rick pozvedl obočí.
„A když ne?“ Rick se zvedl a odcházel, neměl na to nervy.
„Pak vám to vysvětlím znovu, tak dlouho, dokud nepochopíte, že Lena není vaše liga!“ zahřměl Rochford. Rick se u dveří zastavil a zakroutil hlavou.
„Trhněte si.“ řekl jen a odešel.

***

úterý 8. února 2005, 11:42
Geoffrey s dramatickým odfrknutím dosedl do křesla naproti Ricka. Kira už tam seděla. Rick naproti nim za stolem propletl prsty mezi sebe.
„Jde o tu Francii. Čistě pro tebe, Kiro; přední francouzský časopis De Luxe nám nabídl výměnný pobyt a já jsem kývl. Murphy se toho vzdal, manželka mu má každou chvíli rodit, takže to padá na vás dva.“ Kira těkala pohledem z Ricka na Geoffreyho a zpět.
„Cos myslel tím ‚čistě pro tebe‘?“ zeptala se Ricka.
„Myslel jsem tím, že Geoffrey má své informátory a beztak už to dávno ví.“ odpověděl pohotově Rick a ani se na Geoffreyho nepodíval. Geoffrey mlčel.
„No a kdo teda pojede?“ zeptala se zase Kira.
„Ty.“ zněla jasná odpověď. Geoffrey se napřímil a Kira překvapeně zamrkala.
„Kdy ses rozhodl?“ zajímal se trochu podrážděně Spencer.
„To není podstatný.“ zakroutil netrpělivě hlavou. „Chci, abys odletěla co nejdřív.“
„Ale proč?“ trvala na svém rozhořčeně Kira.
„Podívej se do včerejších novin. Čas se krátí.“ odpověděl stále nervózněji Rick. Kira se zvedla a chtěla odejít, pak se ale vrátila a sevřela opěradlo křesla tak pevně, až jí zbělely klouby na rukou. Rick napočítal v duchu do deseti. Bylo mu jasné, že teď se začne zvedat na zadní a odporovat. Upřel na ni pohled, který ji vždycky uklidnil. Pak si ale uvědomil, že ji uklidnil pokaždé, ale když jí bylo patnáct.
„A co když nepojedu?“ zavrčela, stále svírajíc opěradlo.
„Pak máš padáka.“ odsekl Rick a nespouštěl z ní oči. Kira jen přikývla a pousmála se.
„Fajn.“ řekla jen tónem, který nevěstil nic dobrého a práskla dveřmi.
„Naštval jsi ji.“ poznamenal Geoffrey a zvedal se. Rick jen přikývl.
„Nikdy nevydrží být naštvaná dlouho.“ odvětil nezúčastněně Rick.
„No, tohle nevypadá jako chvilkové naštvání.“ rýpl si Geoffrey a vzal za kliku.
„Věř mi, neznáš ji tak dobře jako já, Geoffrey. Mimochodem, kdo přijede místo Kiry?“ zeptal se ještě a pozvedl obočí. Geoffrey se pousmál.
„Nech se překvapit.“ řekl jen. „Kdybys potřeboval někdy nějakou informaci, řekni.“ dodal ještě a pak odešel.
Informace? Ano, ty budu potřebovat...

Kira vztekle práskla telefonem a opřela se do křesla. Chvíli bubnovala prsty do opěradla, potom ruce zkřížila na prsou s pevně semknutými rty k sobě hleděla na dveře. Ozvalo se zaklepání, ale ona mlčela. Dveře se přesto otevřely a vešel Rick, jako by se nechumelilo. Uraženě odvrátila hlavu na druhou stranu a vydala jenom cosi jako zavrčení.
„No tak, Myško, nezlob se na mě.“ začal smířlivým tónem. Kira stále mlčela. „Je to jen pro tvoje dobro.“ pokračoval a v tu chvíli Kira vyletěla jako čertík z krabičky.
„Neříkej mi, do háje, co mám dělat! Už mi není patnáct, nepotřebuju, abys mě hlídal.“
„Vůbec nemáš páru, o co tu jde. Když se to dělo, neměla jsi pořádně rozum, nevíš, jak je nebezpečný!“ oplatil jí stejnou mincí Rick.
„O můj bože, nehraj na mě, že ti jde o Soudce. Je to jenom kvůli té tvé zatracené žárlivosti!“ Kira zhluboka dýchala, tak vzteklou ji Rick ještě neviděl.
„A jaké asi tak? Jsi snad dospělá, zanedlouho sama pochopíš, že Spencera prostě nepředěláš! A Francie ti jenom prospěje. Když budeš tam, tak budeš před Soudcem v bezpečí. Tam ti neublíží a Minna aspoň nebude sama.“ Kira nevěřícně vykulila oči.
„Jo, takže o tohle ti jde. Mě bezpečně odklidíš a zároveň bude postaráno o Minnu. Fajn plán.“
„Kiro, sakra, nech toho! Vůbec nevíš, o čem mluvíš. Do té Francie prostě pojedeš!“ rozkázal. Kira na chvíli zavřela oči, vypadalo to, že počítá do deseti.
„Tohle mi ale nemůžeš přikázat, Ricku. Jsem dospělá, jak jsi před chvílí řekl.“ zavrčela vztekle. „A Geoffreyho zkrotím, to se vsaď.“ dodala.
„Jsi naivní.“ nevycházel z údivu Rick.
„To je docela dobře možný. Jdi pryč.“ ukázala na dveře.
„Jak chceš, řeknu ti jen jedno. Jestli do té Francie neodjedeš, tak tě tam pošlu jako balík.“ slíbil.
„Jdi pryč.“ zopakovala a zírala někam za něj.
„Kiro...“
„Říkám ti vypadni!“ zakřičela.
„Neplakej.“ pousmál se Rick, i když věděl, že by to neměl dělat. Přistoupil k ní a jemně ji objal. Kira se rozbrečela.
„Já jsem tak hloupá... Vlastně jsem chtěla odjet...“ vzlykala. Rick ji hladil po zádech.
„No tak, je to fajn. Proč jsi chtěla odjet?“ zajímal se, otřel jí palcem slzy a pohlédl jí do očí.
„A nebudeš nic podnikat, že ne?“ ujistila se Kira předem.
„Podle toho, co...“ začal Rick, ale Kira ho přerušila.
„Ne, slib mi to, Rickie.“ řekla rázně. Ricka napadlo, že to asi bude něco vážného, když mu říká ‚Rickie‘ a zatnul zuby.
„Fajn, Myško. Nic nebudu podnikat, přísahám.“ povzdychl si a se zarputilým výrazem zvedl prostředníček a ukazováček jako přísahu.
„Dobře.“ protáhla Kira. „Já čekám dítě.“ řekla a bylo to venku.
„D-dítě? To jako dítě? Malý?“ koktal zmateně Rick. Kira přikývla. Rick na ni stále zíral jako idiot, pootočil se, ukázal ke dveřím, zavřel a otevřel pusu jako ryba na suchu. „Geoffrey?“ zmohl se jen na jméno eventuálního otce. Kira opatrně přikývla. Rick znovu rozmáchlým gestem ukázal ke dveřím. „On?! Ty ses snad pomátla!“ vykřikl. „A kdy ses rozhodla, že chceš děti? A proč s ním?“
„Ricku, proboha, buď zticha.“ zasyčela Kira a přitiskla mu paže k tělu. „Já už s tím nic neudělám, prostě se to stalo, neplánovala jsem to.“ S těmito slovy stále ještě šokovaného Ricka posadila na židli.
„Takže... je to jistý?“ zeptal se a polkl.
„Hm, je.“ přikývla.
_________________

Still alive and kicking! Blog & Web.

SaMarBe · Předmět: Re: Delight Thu Aug 09, 2007 10:26 am

*10*
*Miluji průšvihy*

úterý 8. února 2005, 13:58
„To snad nemyslíš vážně?! Tys mě sledoval?“ vyváděla Lena jako pominutá. Otec seděl vedle naproti ní v křesle a z jeho tváře se nedalo nic vyčíst.
„Jak ses s ním mohla spustit? Mohl by být tvůj otec. A ta jeho minulost...“ odfrkl si Rochford.
„Může ti být jedno, s kým spím...“
„Už to znovu neříkej!“ přerušil ji ostře Rochford. „Dělá se mi z toho špatně, jen co si to představím.“ ušklíbl se. Lena nevěřícně vyhrkla.
„Huh...?“ Chvíli nebyla schopná slova. „A to mi říkáš zrovna ty? Zrovna ty, otče? Ty, který postrádá úroveň, když jde o to si užít?“ vykřikla a vzápětí jí přiletěla facka. Zděšeně ucouvla před otcem, který už byl na nohou.
„Tak takhle se mnou nemluv, Leno. Ty ses spustila s někým, kdo si tě absolutně nezaslouží.“ dodal a promnul si kořen nosu. Lena na něj stále nevěřícně zírala, v bezpečné vzdálenosti od něj a držela se za tvář. „Ještě jednou se k němu přiblížíš, tak si mě nepřej.“ dodal a otočil se k oknu. „A jestli na tebe znovu sáhne, vyřídím si to s ním.“ pokračoval spíš jen pro sebe, ale Lena to slyšela. Neudržela hlasitý vzlyk. Rochford se prudce otočil. „A nebreč sakra, jsi Rochfordová.“ okřikl ji netrpělivě. Lena potlačila další vzlyk a nenávistně na něj pohlédla.
„Já tě nenávidím...“ zašeptala. „Já tě nenávidím!“ zopakovala tak hlasitě, jak to jen šlo a potom práskla dveřmi. Rochford za ní vyběhl do chodby.
„Ještě jsem ti nedovolil...odejít.“ poslední slovo dodal tišeji, protože Lena už nebyla v dohledu. Vrátil se zpět do kanceláře.
Lena se ve skutečnosti krčila za rohem, dokud se dveře od otcovy kanceláře nezavřely. Potom se sesunula podél zdi dolů a tiše seděla.

Nevěděla, kam jít. Seděla v parku na lavičce a stále vzlykala. Hleděla nahoru, jak ptáci křižují nebe a je jim putna po starostech viceprezidentovy dcery. Možná by Ricka konečně měla hodit za hlavu. Třeba by to vůbec neklapalo – jenže, měla pocit, že jí pronikl pod kůži tak rychle, že návrat půjde jen těžko.
Otec...
Jak jí mohl sakra takhle ublížit? Nenávidí ho, nenávidí... Hlasitě vzlykla, sklonila se nad kolena a prsty si vjela do vlasů na temeni.
Zděšeně s sebou trhla, když jí někdo položil ruku na rameno.
„Ježíš, promiň, já tě nechtěl vyděsit.“ ucouvl Malcolm Tomblin. Lena si rychle otřela slzy.
„Ne, ty promiň, já jsem úplně... mimo.“ poslední slovo dodala téměř šeptem. Tom si sedl.
„Chceš o to mluvit?“ zeptal se a přívětivě na ni pohlédl. Lena se shovívavě usmála.
„Já nevím, co chci.“ svěřila se. Tom přikývl, opřel se o opěradlo a chvíli mlčel. Lena si ho mlčky prohlížela. Byl to typický příklad toho velice sebevědomého mladíka, jehož talent na cokoliv si nezavdá s jeho drzostí a touhou se v té věci prosadit. Promluvil.
„Víš, co dělala moje kámoška, když měla nervy v kýblu?“ zeptal se, ani na ni nepohlédl a podal jí kapesníček. Lena ho vděčně přijala a vysmrkala se.
„Ne.“ vyrazila ze sebe a tázavě na něj pohlédla.
„Šla k holiči, potom do cukrárny, něco si na sebe koupila a tvrdila, že je z ní nová Cassie.“ usmál se Tom. Lena zamrkala.
„Fakt? Šla k holiči?“ zeptala se pobaveně.
„Jo.“ přikývl Tom. „Jestli chceš, můžu tě dovést k fakt dobrýmu.“ zakřenil se. Lena se na chvíli zamyslela a nakonec přikývla.

***

úterý 8. února 2005, 14:39
Rick se šouravým krokem vracel k autu na parkovišti u letiště. Kira právě odlétla, to znamená, že byla v bezpečí. Stejně by ale měl být maximálně opatrný.
Lena... Lena... Lena...
Co má se Soudcem společného? Nebo vůbec nic? Proč na něj Soudce zaútočil po tolika letech právě potom, co se mu připletla do cesty Lena? A nebyl jen obyčejně paranoidní? Zahlcen proudem myšlenek odemkl auto a nasedl. Nastartoval a vyjel.
Ani ne za půl hodiny stál před FBI. Tady musí začít, pokud chce rodinu a přátele ochránit. Zhluboka se nadechl, vystoupil, zamkl auto a zamířil ke vchodu.
Když vstoupil na oddělení, šum pomalu utichal, všechny tváře se k němu otáčely, což mu nedělalo dobře. S malým zaváháním pokračoval ke Ridlleyho kanceláři, doufal, že je stále ještě na stejném místě, ačkoli Ridlleyho postavení se trochu změnilo. Nečekal, že ho někdo osloví, většina osazenstva se v průběhu let měnila, ale přesto za sebou uslyšel zavrzání židle.
„Hej, Ricku, seš to ty?“ ozval se někdo. Rick se ani neotočil, ten hlas bezpečně znal.
„Jo, Sparky, jsem to já.“ řekl a ani se neotočil. Zaklepal na dveře Ridlleyho kanceláře a bez pozvání vstoupil dovnitř, dveře za sebou zavřel. Ale ještě, než tak učinil, zaslechl za sebou vzrušené šeptání, šoupání židlí, šustění listů a zvuk z nějaké béčkové počítačové střílečky.
Ano, Soudce se vrátil. Ale není sám...

***

úterý 8. února 2005, 18:41
Lena strávila s Tomem celé odpoledne. Byl s ní u vizážisty, kadeřníka, na manikúře a pedikúře. Obešli tři kavárny, jeden bar a šest cukráren, Lena se dopovala zásadně cappuccinem s rumem a Cinzanem, takže ke konci túry byla mírně společensky unavená. Tom jí musel pomoci do taxíku. Dal jí svoje číslo, kdyby jí bylo nejhůř a sám šel pěšky. Na Lenu v taxíku zase dopadl splín a napadl ji jediný člověk, ke kterému by se mohla jít vyplakat.
Vmáčkla se mezi dvě přední sedadla taxíku a nahlásila taxikáři adresu rezidence Rochfordů.

Značně potácející se zazvonila a zakřenila se na Marii-Anne, která jí přišla otevřít. Marie-Anne otevřela pusu.
„Pšššt...“ Lena si přitiskla ukazováček na rty. „Já jdu za Robbiem.“ řekla a rozběhla se do schodů. Marie-Anne jen zakroutila hlavou.
Z Robertova pokoje se ozývaly zvuky, jako když kočku tahá za ocas. Jeho oblíbená hudba, pomyslela si Lena a zaklepala. Zevnitř se nikdo neozýval, což bylo docela pochopitelné při počtu decibelů, jimiž se Robert těšil.
Lena tedy směle vešla a vzápětí strnula, protože Robert v pokoji nebyl sám.
„Ježíš promiňte.“ Lena, rudá jak rajče, těkala očima sem a tam.
„Leno!“ ozval se ženský šokovaný hlas a Lena si všimla černých rozcuchaných vlasů, mezi kterými vykukoval zděšený obličej.
„Pauline... Roberte?!“ vykřikla Lena pohoršeně a nevycházela z údivu. „Ty potvoro, já se ti snažím dovolat a ty tu... a s mým bráchou!“ křičela ublíženě. Pauline otevřela pusu na svou obhajobu, ale Robert ji přerušil.
„Tak Leno, neřvi tak. Vždyť se tam moc nestalo...“ snažil se ji mírnit.
„Ale stalo! Jste zrádci, oba jste zrádci!“ Dřív než jeden, či druhý stačili reagovat, byla pryč. Vše bylo ukončeno prásknutím dveří.
„Vidíš, já ti říkal, ať zamkneš...“ zakřenil se Robert a Pauline se ztrápeným výrazem padla do polštářů.

***

úterý 8. února 2005, 19:23
Rick vstal od notebooku a odšoural se ke dveřím, kolem nohou se mu pletlo štěně zlatého retrívra, které mu pořídila Minna, ještě před těmihle událostmi. „No tak, Dashi, místo.“ promluvil na psa, který se moc jeho příkazem nevzrušoval. Rick si povzdychl, chytil štěně za obojek a otevřel dveře. Zůstal překvapeně zírat na promáčenou, udýchanou, ubrečenou a poněkud přiopilou Lenu, která přešlapovala za dveřmi.
„Pojď dál.“ vyzval ji a ustoupil stranou. Psík ňafal a snažil se dostat k Leně. Rick za ní zavřel dveře a dostrkal psa k jeho pelechu. „Dashi, zůstaň.“ přikázal. Pes na něj chvíli hleděl, potom si ale lehl na deku a zvřel oči. „Super.“ oddechl si Rick a otočil se k Leně.
„Ricku, promiň, já jenom nechci být sama a nevím kam jít.“ spustila Lena. Rick ji mávl rukou.
„To je v pohodě, stejně jsem se nudil.“ prohlásil a vrhl smutný pohled na svůj notebook. „Jdu ti udělat kafe... počkej... shoď to, já ti donesu něco suchýho.“ přikázal a odešel do ložnice. Za chvíli se vrátil a s pohledem upřeným na zem kráčel k ní. Nad něčím přemýšlel. Vzhlédl, aby jí podal košili, ale zůstal s o otevřenou pusou stát.
„Na, obleč si to.“ řekl a rychle zmizel v kuchyni udělat kávu.
Zatímco si Lena zapínala knoflíčky jeho košile, Rick naplnil hrnek až po okraj vodou a odešel do jídelny, kde ho postavil na stůl před Lenu.
„Vypij to.“ přikázal. Lena poslušně sáhla po hrnku a začala se dopovat kávou. Rick posbíral její svršky a odešel je uklidit do sušičky.
Bez řečí... Tady něco není v pořádku...
Když se Rick vrátil, všiml si jejích vlasů a pousmál se. „Sluší ti to.“ pochválil ji. Čerstvá blondýnka položila hrnek na stůl.
„Dík... tamto byla jen barva.“ pípla.
„Škoda, jsem na zrzky,“ pokusil se o vtip, když viděl, jak se jí oči opět zalívají slzami. Rick ji jemně pohladil po tváři. Sakra, ta holka mu dává zabrat.
„Co se děje, Leno?“ zeptal se opatrně. Lena posmrkla a otřela si hřbetem ruky slzy.
„Víš, otec na mě nikde nevztáhl ruku, opravdu nikdy.“ znovu vzlykla Lena. „On mě nechává sledovat...“ Leně se opět roztřásla ramena, jak se snažila zadržet pláč. Rychle se zvedla. „Vlastně tu nesmím být.“ vyhrkla a začala se shánět po svém oblečení.
„Panebože, uklidni se. Hodil jsem ho do sušičky. Řekneš mi už konečně, co se děje?“ Rick začínal být netrpělivý.
„Dneska jsem dostala facku za to, že jsem s tebou spala, bylo mi mizerně, volala jsem Pauline a Claire, ale ani jedné jsem se nedovolala. Tak jsem šla do parku, kde jsem potkala Toma, se kterým jsem šla na manikúru a pedikúru a do kavárny, cukrárny, u kadeřníka, u vizážisty a v baru...“ vypočítávala na prstech Lena a pláč zmizel, byla čím dál víc v ráži. „Potom jsem šla za Robertem a nachytala jsem ho inflagranti s Pauline, no věřil bys tomu?! A pak jsem šla za tebou, protože jsem nechtěla být sama a Ralphovi se s tím samozřejmě svěřit nemůžu a přijdu sem a ty mi hodíš oblečení do sušičky a naliješ mě kafem... Proč sakra kafem, nemám na něj vůbec chuť!“
„Protože jsi byla přiopilá.“ odvětil klidně Rick.
„Jo, to... Já jsem nebyla přiopilá!“ bránila se Lena.
„Moment, přišla jsi sem, beze slova ses svlíkla a potom do sebe nalila hrnek horkýho kafe. Fakt mi chceš namluvit, žes byla úplně při smyslech?“ otázal se Rick a cukal mu koutek, když Lena sklonila hlavu, aby se prohlédla a potom pohlédla na prázdný hrnek na stole.
„No dobře, tak možná trochu.“ připustila. Povzdychla si a znovu se posadila. „Ricku, já nevím, co mám dělat.“ svěřila se. Rick si promnul kořen nosu a zamrkal, jako by si rozmýšlel, co má říct.
„Možná... přestat se se mnou stýskat?“ navrhl Rick a podrbal se za uchem.
„Ale tady jde o princip, Ricku, přece mě nemůže sledovat!“ rozhodila Lena rukama a vystřelila na nohy. Rick taky, ale aby chytl hrnek, který Lena sestřelila, což se mu nepovedlo. Lena uhnula před padajícím hrnkem, nabrala balanc, Rick ji tak tak chytil a Lena mu padla do náruče.
„Tohle není dobrý.“ zamumlal Rick, než se sklonil nad jejími rty, které byly příliš blízko na to, aby se jim dalo odolat. Lena jeho polibek přijala a váhavě opětovala. Jemně ho objala kolem krku a jeho ruce klouzaly dolů po jejích zádech. Ucítila, jak zaváhal a potom ji od sebe jemně odstrčil. „Ne, Leno, tohle už ne.“ zakroutil hlavou, sehnul se a zvedl rozbitý hrnek. „Tvoje oblečený už bude suchý.“ řekla ani se na ni nepodíval a odešel do kuchyně. Lena zamířila do koupelny.
Znovu se setkali v hale, když už Lena byla oblečená. Podala mu jeho košili. Rick si ji vzal, cítil, jak z ní stále sálalo Lenino tělesné teplo.
„Tak... já už teda půjdu.“ rozpačitě přešlápla Lena a pokynula hlavou ke dveřím. Rick přikývl.
„Odvezu tě.“ řekl a sháněl se po botách.
„Ne, ne, to je v pořádku.“ zakroutila hlavou Lena. Rick jí pohybem ruky přerušil.
„Ne, pořád tam prší. Nechci, abys nastydla.“ vysvětlil a Lena rezignovaně kývla.
_________________

Still alive and kicking! Blog & Web.

SaMarBe · Předmět: Re: Delight Thu Aug 09, 2007 10:31 am

***

úterý 8. února 2005, 20:01
„No tak, určitě se jí nic nastalo, Lena není blbá husa... A řekneš mi už konečně, co se stalo?“ Při poslední větě Claire z konejšivého tónu přeladila na agresivnější, chytila Pauline za ramena, strhla jí ruku ze zvonku a otočila ji k sobě.
„No, totiž, nachytala mě v posteli s Robertem.“ začala opatrně Pauline. Claire na ni chvíli zírala a pak se rozesmála.
„V plné jízdě?“ zeptala se. Pauline se kousla do rtu a přikývla. „Ty spíš s mladým Rochfordem? No to je teda gól...“ hihňala se Claire a Pauline ji naštvaně se založenýma rukama na prsou pozorovala.
„Mně to nepřipadá zase tak vtipný.“ ucedila skrz zaťaté zuby.
„Ale no tak, Linn, podívej se na to z jiné stránky.“ poplácala ji Claire po rameni a řehtala se na celé kolo. Pauline se kousala zevnitř do tváře.
„Claire, buď z ticha, jak můžeš být tak...“ Pauline lapala po dechu.
„Tak uvolněná?“ nadhodila se smíchem Claire.
„Ne, tak bezcitná, bavíš se na cizí účet a je ti totálně jedno, že Lena na tom může být špatně.“ vyjela Pauline. Claire se přestala smát a oči se jí zlověstně zaleskly.
„To ty ze všeho děláš kovbojku, mám plný zuby té tvé dramatické povahy!“ vykřikla a píchla Pauline ukazováčkem do hrudníku.
„A já zase plný zuby toho tvýho sobectví!“ reagovala Pauline a srazila její ruku.
„Ne, to ty jsi sobec, jela jsi sem stejně jenom pro to, abys ses ujistila, že se Leně tvou vinou nic nestane a abychom tě případně politovaly, jak jsi nepochopená!“ pořád zvyšovala hlas Claire. Pauline se napřáhla a mlaskla facka. Claire byla chvíli vyvedená z konceptu, stála a šokovaně zírala na Pauline, ta byla taky viditelně překvapená, co vlastně udělala. Dál však neměla čas zpytovat svědomí, protože Claire se rozhodně fackovat nenechala a vrátila to své kamarádce i s úroky. Dvě nevinné facky způsobily, že se obě dvě za chvíli válely po zemi v šíleném chuchvalci rukou, nohou a vyškubaných vlasů.

„Ricku, podívej, vážně mě nemusíš doprovázet.“ snažila se Lena taktně vystrčit ze dveří svého ex-milence.
„Hele, nebudu v pohodě, dokud nebudu vědět, že jsi v bezpečí doma.“ usadil ji Rick a zavřel za sebou vchodové dveře. Právě ve chvíli, kdy se Lena nadechovala k dalšímu protestu a profesionálnímu výslechu, se z hora ozval zajímavý rozhovor.
„Nesahej na mě, ty potvoro!“
„Ty sis začala, pravá kamarádko!“ ozval se další výkřik, že kterého sarkasmus přímo čišel. Lena a Rick otočili hlavy vzhůru.
„To jsou holky!“ vykřikla Lena a řítila se do schodů. Rick se zachechtal.
„Jo, dívčí zápasy, ty já můžu...“
Lena se vřítila přímo do ‚oka hurikánu‘, aby od sebe obě kamarádky odtrhla, což se jí ovšem nepovedlo, chytla facku a zády to napálila rovnou do Ricka, který se pohihňával za ní. Napřímila se a otočila se k němu.
„Mohl by ses laskavě přestat posmívat a pomohl mi je dostat od sebe?“ prskala vztekem. Rick nasadil vážnou tvář.
„Ano, madam.“ zašklebil se. Lena obrátila oči v sloup a nechala Ricka, aby chytil Pauline za ruce zrovna, když měla v plánu začít mlátit hlavou Claire o schod. Odtáhl jí stranou, přičemž Claire, která poslední půl minuty prohrávala, toho využila a vrhla se na mrskající se Pauline. Než se jí stačila dotknout, Lena ji chytila za pas a táhla ji do zadu. Obě funěly, řvaly na sebe nadávky a snažili se svým věznitelům vytrhnout.
„Hele, ty máš pěkně vytrvalý a divoký kámošky.“ oznámil jí Rick. Lena se prudce otočila, pustila Claire a ze předu za sebe schovala Pauline, která se pomalu začala uklidňovat. Claire se napřímila a odhrnula si vlasy ze zarudlého obličeje.
„Co jste to tu proboha živýho prováděly?!“ zeptala se Lena.
„Trochu jsme se pohádaly, no...“ pokrčila rameny Claire a zabodla pohled do země.
„Hele, už mě můžeš pustit...“ vyvrátila hlavu Pauline, aby viděla Rickovi do obličeje. Rick pohlédl na Lenu, ta nepatrně kývla hlavou a tak přikývl, uvolnil sevření kolem Paulininých zápěstí a odstoupil stranou. Lena zůstávala stát mezi oběma mladými ženami.
„O čem jste se hádaly?“ zeptala se Lena a přísně hleděla střídavě na jednu a potom na druhou. Pauline jen zakroutila hlavou.
„Promiň, Leno, ale mám dotáčet poslední scénu, probereme to jindy.“ vymluvila se Pauline, letmo políbila Lenu a na tvář a protože to byla mistryně rychlých odchodů a pozdních příchodu, mizela jako pára nad hrncem. Lena se otočila na Claire.
„Je mi líto, ale ona si začala.“ vyrazila Claire na sebeobranu a Lena si dramaticky povzdychla. Rick si odkašlal.
„No, tak já už půjdu, mějte se.“ rozloučil se.
„Měj se... a díky.“ špitla Lena. Rick se jen usmál a za chvíli jeho kroky na schodech odezněly.
_________________

Still alive and kicking! Blog & Web.

SaMarBe · Předmět: Re: Delight Thu Aug 09, 2007 10:52 am

*11*
*Promoce a další hrůzy*

středa 9. února 2005, 23:16
Rick položil sklenici na pult a uvědomil si, že pomalu začíná ztrácet zrak. Poručil se proto kávu a opilecky hleděl někam za pult.
„Ricku? Ty mě ani nepozdravíš?“ ozvalo se mu za zády. Rick se otočil a vzápětí onoho prudkého pohybu litoval, poněkud roztěkaně zaostřil na osobu stojící před ním a snažil se přemluvit šedou kůru mozkovou v lihu naloženou, aby mu tento večer podala aspoň poslední informaci.
„Nazdár...“ protáhl proto, aby si poskytl a čas a pokusil se se svým růžovým přítelem naposledy vyjednávat, což se mu opět nepovedlo. Pokrčil rameny a otočil se zpět k baru.
„Pozveš mě?“ zeptala se znovu brunetka a přisedla si k němu. Hodila nohu přes nohu a upřela na něj pronikavý pohled svých šedomodrých očí. Rick zamrkal.
„No, víš, já tě klidně pozvu, jenomže problém je v tom, že jsem se trochu opil a vůbec netuším, kdo jsi.“ přiznal se Rick na rovinu a své tvrzení doplnil tím, že se mu podařilo trefit do ouška šálku s kafem na třetí pokus. Ona se usmála.
„Jmenuji se Tammy a víc vědět nemusíš, vzhledem k tomu, že jde jenom o panáka.“ usmála se Tammy a kopla do sebe skleničku whisky. Rick zamrkal a potom přikývl.
„Tak jo, stejně bych ti v tomhle stavu nemohl nabídnout víc, dokud nevypiju aspoň dva litry kafe.“ dodal a pousmál se.

***

čtvrtek 10. února 2005, 00:46
Lena stála u malířského stojanu a uhlem v ruce nechávala svou ruku kreslit své pocity. Tohle jí radil doktor Atkinson a měl pravdu, výborně si tím srovnávala myšlenky. Měla by ses spíš připravovat na zítřejší promoci, ale nechtělo se jí. O všechno se postarala matka a otec, šaty si vybrala z katalogu a složité účesy stejně neměla ráda. Musela pořád přemýšlet nad Rickovým náhlým zájmem, aby se jí nic nestalo, přitom mu nešlo o ni, či o hlídání Ralpha, to samé otec. Nebylo přece samo sebou, že tolik nechtěl, aby něco měla s Rickem a bylo zvláštní, že to všechno začalo po té vraždě, vraždě, která podle všech novin znamenala návrat Soudce...
Lena sebou trhla, když ji Ralph ze zadu objal a políbil za ucho.
„To vypadá zajímavě.“ poznamenal a měřil znaleckým okem obraz. Tvářil se u toho tak vážně, až to Lenu rozesmálo.
„To je pocitová malba, kreslíš to, co cítíš.“ vysvětlila.
„Podle toho v tom máš pěkný zmatek, víš to, lásko?“ zeptal se a Lena s povzdychem přikývla. „Co se děje, máš strach z té zítřejší promoce?“ zeptal se, otočil ji k sobě, vzal ji za ruku a posadil se s ní na pohovku.
„Ani ne, je to složitější...“ zakroutila Lena hlavou, přisunula se k němu a nechala se políbit. „Ale mohl bys pro mě něco udělat.“ řekla a mazlivě ho objala kolem krku.
„Pro tebe všechno.“ usmál se Ralph a políbil ji na ucho.
„Dobře... potřebuju rozptýlit...“ zavrněla Lena a poprvé, za dobu, co s ním byla, myslela skutečně jen na sex.
„Tak na to znám jeden perfektní způsob.“ prohlásil Ralph a dal se do práce.

***

čtvrtek 10. února 2005, 10:31
„Kde mám ty boty?“ otázala se Lena a lítala po prostoru dámských toalet na univerzitě jako blázen. Claire ji klidným pohybem chytila za ramínko od fialových šatů a přitáhla ji k sobě tak, aby Lena viděla do dveří jedné kabinky, kde trůnily její páskové sandály na vysokém podpatku. Lena si oddychla.
„Díky, Claire.“ poděkovala, sedla si na mísu a začala si je obouvat. Zvedla oči ke Claire, která potáhla z cigarety a dál hleděla do prázdna. „Co je s tebou?“ zeptala se jí Lena. Claire nereagovala. „Claire?“ oslovila ji a Claire s sebou trhla.
„Co?... Jo, jsem okey.“ přikývla roztržitě.
„Odkdy kouříš?“ zeptala se jí Lena a zavázala si boty.
„Už dlouho.“ pokrčila rameny Claire.
„To jistě.“ rýpla si Pauline. Claire se už už nadechovala k protestu, ale Lena je obě přerušila.
„Aspoň dneska se nehádejte, prosím.“ Na prosbu dala velký důraz a Pauline se beze slova vrátila zpět k zrcadlu, Claire se dál věnovala hledění do prázdna. Lena zrovna rozpouštěla své blonďaté vlasy, když na toaletu vběhla Lillian Rochfordová.
„Je všechno v pořádku, holky?“ otázala se a zkontrolovala všechny tři.
„Jo.“ přikývla Lena a vyšla z kabinky. Otočila se před matkou kolem dokola. „Tak co?“ zeptala se.
„Vypadáš překrásně, zlatíčko.“ pochválila ji Lillian a zvlhly jí oči. „Jsem na tebe tak pyšná...“ dodala pohnutým hlasem. Lena se usmála.
„Ale maminko...“ řekla konejšivě a Lillian objala. Po chvilce se matka od dcery odtrhla.
„Necháme toho nebo si rozmažeme make-up.“ rozhodla Lillian a vzala Claire cigaretu z rukou.
„Díky.“ řekla a popotáhla. Claire se zasmála.
„Myslela jsem, že mi ji chcete zabavit.“
„To jsem taky udělala.“ mrkla na ni Lillian. „Už ti ji nevrátím.“ dodala a obě se zasmály. Pauline mrkla na hodinky.
„Máme ještě půl hodiny.“ poznamenala.
„Fajn, tak mi mezitím můžeš říct, jak to je s tebou a Robertem.“ mrkla na ni povzbudivě Lena a Pauline se usmála.

***

čtvrtek 10. února 2005, 11:14
„...a tím, že jsme dokončili studium se skvělými výsledky...“ hlásala Elisabeth Potter, mladá doktorka, která byla Leniným ročníkem zvolena, aby vedla řeč. „...někteří,“ dodala a sálem to zašumělo tlumeným smíchem. „jsme dokázali, že jsem hodni titulu doktora a...“
Lena dál nedokázala poslouchat, v rohu síně totiž spatřila někoho, koho nečekala. Stál tam Rick v kvádru a s kamennou tváří zíral na ceremoniál. Byla z jeho přítomnosti trochu vedle a tak když přísahala, trochu se zakoktala.

Lena doběhla ke schodům, až za ní talár zavlál a viděla, jak Rick prochází dveřmi ven. Dál už se ale neodvážila. Rick jako by její vzdálenou přítomnost vycítil, otočil se a jejich pohledy se střetly. Pousmál se a pak jí zmizel z očí. Lena si prohrábla vlasy.
„Hej, Leno, co tu děláš?“ ozvala se za ní Elisabeth a mávla na ni. „Pojď si vysvléct talár.“ dodala. Lena nepřítomně přikývla.
„Jo, El, už jdu.“ řekla tiše.

„Kde je Lena?“ zajímal se William, když se s Janine a Lillian konečně vymotali za sálu.
„Nevím, někam odběhla.“ pokrčil rameny Ralph, který se tvářil dost rozpačitě. William stiskl rty pevně k sobě, byl si jistý, že v sále viděl Harrisona.
„Už jde.“ ozvala se Pauline.
„Teď zase někam odběhla.“ informovala Janine.
„Co tam ten magor dělá?“ přimhouřil oči Robert.
„Kde jsi byla?“ zeptal se William Leny, jakmile k nim došla v závěsu s nějakým mužem.
„Vysvléct talár.“ odpověděla ostře Lena. „Chtěla bych vám někoho představit. Doktor Chandler Atkinson.“ řekla a potom začala představovat jednotlivé členy rodiny. „Můj otec, William Rochford, moje máma, Lillian Rochfordová, moji sourozenci Robert Rochford a Janine Sikesová, Pauline Cameronová, Claire Warnerová a můj snoubenec, Ralph Moser.“ Atkinson si postupně se všemi podal ruku a nad tou Lillianinou se sehnul a letmo ji políbil. Lillian se pousmála, pohlédla mu do očí a mírně zbledla.
„Co se děje?“ nahnul se ke své ženě William. Lillian jen zakroutila hlavou.
„To... nic, jen dojetí.“ řekla rychle a William se s tím spokojil.
_________________

Still alive and kicking! Blog & Web.